Na skok do Středozemě
ST 22. 11. 2017
Na tento den jsme měli naplánovaný výlet do Glenorek, kam se Víťa hodně těšil. Nebo to tak aspoň vypadalo, podle toho, že o tom často mluvil, jak pro nás chystá speciální výlet. Že do Glenorek určitě musíme. 🙂 A najednou to bylo tady. 
Správný název Glenorchy – je malé městečko nebo spíš vesnička, asi 45 km od Queenstownu. Rozkládá se poblíž hranic dvou národních parků (Fiordland National Park a Mount Aspiring National Park), takže o vrcholky hor, nádherná údolíčka a další krásy přírody tu není nouze. I to je jeden z důvodů, proč se tady natáčela většina záběrů Středozemě pro film Pán Prstenů.
Já jsem Pána Prstenů viděla, ale od teďka vím, že ho budu vnímat jinak. 🙂 Už tam nebudu hledat ty skřety a hobity, ale budu zkoumat, jestli jsme tou stejnou cestičkou nešli náhodou my. 😉 A i Petr se mě možná během filmu přestane pořád ptát: „A to je Frodo?“ I když je tam zrovna někdo úplně jinej. 😀
Víťa už v Glenorkách jednou byl. Nenalákal ho tam film, protože jsme se dozvěděli, že ho ta trilogie vlastně vůbec nebavila. 😀 Ale určitě ho vzala za srdce ta nedotčená příroda – v reálu.
Ovšem, těžko říct, jestli to opáčko návštěvy hor, myslel jako odměnu, nebo spíš pomstu… 😀 Ale měli jsme před sebou dle jeho slov celkem easy trek, s občasně složitějšími částmi. 
Měl to být výlet na celý den. A na to jsme se samozřejmě museli náležitě posilnit. Takže snídani jsme protáhli v brunch v malebné kavárně. Napsali jsme pár zpráv domů a pochlubili se, co nás čeká (vrcholek hory jsme viděli už odspodu). Protože stany jsme nechávali ještě jednu noc v Queenstownu, nabalili jsme si jen lehké batůžky, a vyrazili jsme.
Už od parkoviště jsme viděli ten ukrutnej krpál, co jsme ho měli zdolat. Počasí nám ale přálo, možná až moc. Už v kavárně nás upozorňovali, ať nezapomenem klobouky a opalovací krém. Hodně jsme se teda namazali (zatím pouze zvenčí), protože bylo patrné, že po cestě moc míst se stínem nebude. 
Chvilku jsme přemýšleli, jestli nejít jen v kraťasech a teniskách, což by se podle Víťových pamětí dalo. Ale taky prozradil, že si pamatuje, že je po cestě několik brodů, který budeme muset překonat. A tak jsme raději zvolili horskou výbavu. Že jsme udělali dobře, jsme poznali hned za rohem, kde by nám nízké keříčky u pěšiny draly kotníky. 🙂 
Cesta to byla opravdu výživná. Pořád do kopce. A nebyl to jen takový kopeček, ale opravdu mega krpál. (Když jsem po návratu toto stoupání popisovala, dostala jsem odezvu, že se tomu říká koleno-prsní krok. 
Prostě, že kolena jsou střídavě pořád u prsou, jak se nakračuje furt do kopce. :-D) Takže z naší představy 6 hodinového v poho výletu (jak to Víťa naznačil), se vyklubal super náročný 8 hodinový trek.
První 3 hodiny jsme šli do ukrutných kopců, kde se stoupalo pomalu a v náklonu, takže místy jsme šli skoro po čtyřech. 😀 Když už jsme se radovali, že vidíme horizont, tak jakmile jsme se tam vyškrábali, objevily se další dva. A takto se to opakovalo ještě asi osmkrát! 😀 
Do toho pralo slunko a pomalu docházela voda. Každý, kdo měl zrovna něco pitného po ruce, to posílal dál. Měli jsme původně jonťák Powerade, různých barev a příchutí. Peťan si ten svůj stihl zředit vodou, aby to neměl tak sladký. To, že si to dolil vodou, kterou našel v autě, se přiznal až po té, co jsme z toho všichni pili a Víťa pak upozornil, že mu tam asi něco plave. 😀 
Přesvědčeně prohlašoval, že je to jistojistě nezávadná voda, kterou jsme si tam napustili v kempu. To sice ano, ale v kempu někde u Pictonu, kde to bez převaření pitný rozhodně nebylo. 😀 Ale už jsme to měli skoro vypitý, tak bylo pozdě na nějaký přemejšlení. 😀 Na jednom vrcholku jsme si dali zaslouženou pauzičku. Snědli jsme sváču, dali si dezinfekční lok domoviny a dososli poslední zbytky vody. Mysleli jsme si, že nejhorší máme za sebou… 
Ho hooo, veeeeelký omyl! Protože to byla teprve první třetina. Utvrdila nás v tom cedule rozcestníku, která hlásala 5 hodin k parkovišti. :-/ Na štěstí jsme šli zase pár hodin trochu dolů a Víťa věděl, že tam bude i nějaká voda. Hurá! 
Za chvilku jsme potkali potůček, kde jsme se osvěžili a polili si hlavy. S důvěrou v curůček, tekoucí přes rostlinky, jsme si dočepovali vodu do lahví. Obrněni vírou, že z toho žádnou srajdu nedostanem (ostatně horší, než Peťův plaváček to už být nemohlo), jsme si to šupajdili dál dolů do údolí. 
Sice bylo vedro a málo vody, přesto nás dole čekal rozbouřené vlny širokého potoka s několika menšími jezy. Voda byla ledová a proud silný. Kluci se vydali každý trochu jinou trasou a zkoušeli, kudy bude to brodění nejschůdnější. Hladina byla trochu nad kolena, mně – jak už to tak bývá, do půlky stehen. 😀 Sice jsme museli všichni sundat gatě, ale nakonec pomocí vyvýšených kamenů a velkých klacků, který jsme použili jako další opěrné body, jsme řeku přebrodili bez většího vymáchání. 🙂 
No, vyhráno jsme rozhodně neměli. Následoval zase prudký stoupák, tentokrát na druhý kopec. Aspoň už jsme šli trochu v zákrytu od sluníčka, protože jsme se většinu času plazili lesem. Když jsme zdolali i tento vrchol a cesta se opět svažovala dolů, byla už před námi závěrečná třetina. 
Z posledních sil, unavení, hladoví, spálení a zmožení, jsme se dobelhali k autu. K Magdě, kterou jsme viděli skoro celou tu dobu! Ať jsme se hnuli kamkoli, tak odevšad z vrcholku, z každýho kopečku, bylo vidět to zatracený parkoviště. 😀 A to bylo v tom urputným stoupání ještě trochu depresivnější. 😀 Ale jak jsme teď byli rádi, že jsme zase tam. 
Jo, jo, cesta je cíl. A jak pravil Víťa: „Tu nádheru si musíš protrpět.“ 😀 A tady se to teda opravdu splnilo. Zpátky na parkáču, jsme na chvilku do slova odpadli. Vyzuli jsme si boty, větrali uchozené nohy a prostě jsme jen byli. Nedá se totiž říct, že bychom odpočívali, protože ani na to už nám nezbyla síla. 😀 
Po krátkém vydechnutí jsme ještě sebrali poslední zbytky elánu, abychom se (už autem) přesunuli zpět do středu Glenorek. Původně jsme chtěli nějakou lehkou večeři, aby nám po tak náročném dni nebylo zle. První nápad byl sushi. Ale zjistili jsme, že než bychom dojeli do nejbližšího většího města nebo zpátky do Queenstownu, měli by už dávno zavřeno. Pizzerie v Glenorkách, která byla hned druhá v pořadí, tak taky už nějak nefungovala. Takže jsme nakonec zapadli do hotelu, naproti ranní kavárně. Ještě jsme si ani nestihli sednout a už v nás zasyčel vychlazený točený cider. Posadili jsme se na příjemnou zahrádku a pro jistou si hned objednali druhé kolo. 😀 V jídelním lístku jsme nejdřív pokukovali po salátech, ale když jsme viděli, co za dobroty nosí k vedlejšímu stolu, neodolali jsme a taky si naporoučeli hyper žrádlo. 😀 Žebírka, křidýlka, kalamáry, krevety, hranolky… To jsme se zase prasili. 😀
Jak jsme se odvalili zpátky do auta, měl Víťa ještě další plány. Ale i jeden bojový úkol. Hlavně teda pro sebe – vyzvednout krabici věcí od kamarádky z Čech, která v Glenorkách žila, ale věci tu ještě nechala. A potom se chtěl ještě podívat k jezeru, kde bychom se mohli vykoupat. Nejdřív jsme se teda stavili pro bagáž na takovou malou farmičku. Než to Víťa všechno sbalil, my jsme zatím čekali venku. Já jsem si hladila novozélandskýho rezavýho kocoura, koukala na ovce a sledovala klesající sluníčko. Když mi vzadu v autě přibyl obří hranatý lepenkový spolucestující, začalo se už stmívat. To pak bylo jasné, že si návštěvu jezera budeme muset nechat na příště. 🙁
V duchu jsem kňučela, protože v takovým vedru bych určitě i ledovou vodu překonala a koupání v přírodě, bych po celým dnu plahočení jen uvítala. Ale vzhledem k tomu, jak jsme měli unavený nohy a k jezeru to bylo ještě pár kiláků pěšky, plus jaká byla pokročilá hodina, tak to bychom tam došli asi jako noční tvorové a to bychom z toho asi nic moc neměli. No, tak jo, člověk zas nemůže mít všechno. A tohle na nás holt bude muset počkat, až tam budeme příště.
Do Queenstownu jsme dorazili už za tmy. Výhoda byla, že jsme zůstali na stejném místě, v uzavřeném kemplu a nemuseli jsme znovu stavět stany. Doslova jsme odpadli.
Glenorchy pro nás skutečně byly velkým a nezapomenutelným zážitkem. Ale jestli pozitivním? 😀
Sám Víťa byl taky dobře rozbitej. Říkal, že to bylo fakt náročný. Mnohem víc, než když to šel tehdy. No, mezi náma – kdo ví, kde to vlastně byl, že… 😀 Vtipný na tom ještě bylo, že jsme si ráno pěkně vykoupaní a vyvonění vzali čistý věci a na treku jsme je všechny zase totálně propotili a zašpinili. 😀
Místo odpoledního plavání, jsme aspoň zase využili teplou sprchu v kempu. A někteří tam pro velký úspěch vlezli rovnou v oblečení. 😀
