Jednou jsi dole, jednou nahoře…
Aneb všechno není jen dokonalost sama
ČT – 23.11.2017
Zjistili jsme, jak čas na NZ strašlivě letí. Už jsme se museli začít držet rozplánování všech výletů, co jsme sesumarizovali předchozí večer a hlavně, zabookovat trajekt a dostat se včas na Severní ostrov. Přitom jsme ale taky chtěli stihnout celodenní kayaking na moři a jezeře, co Víťa zamluvil. Znamenalo to celý den pryč, takže i když Invercargill byl skoro na dosah, nebylo ještě nic jistého. No, měli jsme co dělat. Čekal nás přesouvací den. Měli jsme se dostat víc na jihozápad ostrova, aspoň kousek k Fiordlandu.
Co by to bylo za den bez pořádné snídaně. Chtěli jsme si ještě dopřát něčeho dobrého v Queenstownu. Ale protože snídat burger, jsme považovali přece jen za zvrhlost, zapadli jsme o vchod vedle Fergburgeru, kde byla pekárna Fergbaker. Fronta tam byla o trochu menší, než u burgrů, ale vůně, která se linula ven, značila, že se vyplatí, chvilku si počkat. Naporoučeli jsme si slaný masový koláč, už náš tradiční flat white a sladký plněný koblížek. Všechno jsme si to vzali sebou, a jako správní piknikáči, využili chvilku relaxu a spořádali jsme to na louce v přístavu, za vřískotu a loudění racků. 
Ani žízni jsme nedali šanci, protože jsme si koupili i senzační zázvorový pití. „Bundaberg“ – který dostalo už na vždycky počeštěnou přezdívku „Brundibár“. Skoro všechny takový sodovky se prodávaly ve skle. Hojně to tam lidi popíjeli. Já si dlouho myslela, že je to pivo a cítila jsem se pohoršeně, že nás zahnali s třetinkou piva na čáru k zahrádce, a přitom to tam každej klopil v pohodě, veřejně v sedo-lehu na trávníku. Až potom mi došlo, že ginger beer a jemu podobný nápoje jsou nealko a jen vzhledově – v hnědé malé skleněné lahvi, to připomíná piva za našich retro časů. 🙂
Při proplétání se uličkami Queenstownu, cestou k autu, jsme neodolali a navštívili pořádný Gift shop. Obchůdek se suvenýry, dárečky, pohledy, novozélandskými serepetičkami a milionem nepotřebných, ale úúúžasných věcí. Místní tam skoro nechodili, byl akorát plný turistů a mě i Víťu taky vždycky úplně pohltil. Překrásně to tam vonělo tím Manuka mýdlem, produktama z kiwi a veškerou tou jejich přírodní kosmetikou s ovčím lanolinem a sopečným blatíčkem.
Peťana to asi nijak extra nebralo, ale já jsem ke všemu čuchala, všechno jsem si prohlížela, ošahala, neodpustila jsem si nadšený výkřiky jako „jééé“ a „divéééj“ a „to je pěkný“ a vždycky jsem odešla minimálně s hrstí různých magnetek na ledničku, pro nás a naše příbuzný. 🙂 Víťa, ten to vzal ve velkým stylu. Měl plnej košík různé kosmetiky a mýdlíček a vždycky jsme si dělali srandu, že tam snad utratil celej vrtulník. 😀 Jak jste si totiž mohli přečíst ve dni jedenáctém – některý věci už jsme od jisté doby přepočítávali na vrtulníky. 😀
Jedna věc nás ale nadchla úplně všechny. A to byla „plyšová“ lama Alpaka, udělaná z lamí vlny. Super drahá, ale tak úžasná a hebká na omak, že tam člověk vydržel několik minut jen stát a muchlat lamu. Pomačkali jsme pak všechny možný plyšáky a zvířata, ale nic se nevyrovnalo těm jemným a heboučkým chlupům předražené Alpaky. Na to, že stála kolem 100 NZD, jako třeba funkční triko z Merino vlny, tak to byl celkem odvaz. 😮
Těch Merino věcí tam měli taky spoustu. Ale všechno to bylo o dost dražší, než třeba u nás, byť mi každej před odjezdem říkal, ať si funkční sportovní věci nakoupím až tam. Ale i podle Víti, se tyhle trička dostanou na naši plnou cenu v ČR, až je na ně na NZ sleva. No, třeba taková samonafukovací karimatka tady byla docela dobře k dostání. Za rozumnou cenu, ve spoustě druhů a variant, což třeba u nás chybí. (Vrrrr, teď si nadávám, proč jsem si ju tam jenom nekoupila, když se ty naše rozbily!) 🙁
Takže jsme si koupili pár drobností a vydali se na cestu. Zastavili jsme v malém městečku Te Anau. Bylo tam fajn, ale divno. Vrátili jsme se tam pak ještě druhý den, a po každé se nám tam něco stalo… 
Poprvé, za celou dobu, jsme na NZ dostali hnusný kafe. Přitom před tím i v největším zapadákově a pustině, měli mega mašinu na kafe. A skutečně ho uměli. No, tady to bylo, kdo ví jak. Kavárna byla hezky vzhlížející, i když teda široko daleko žádná jiná asi nebyla. Měla to být ledová káva, ale místo toho to bylo jen mlíko a led. Že by tam to kafe zapomněli dát? Takže zklamání číslo jedna. 🙁
Náladu jsme si zpravili aspoň hezkou zastávkou na pří
rodní krásu „Mirror lake“. Byla to vyhlídka s dřevěnou lávkou na jezera. Jedno bylo průzračně tyrkysové, že se dalo vidět až na dno, jak je tam potopený strom, hemžící se ryby, jiné bylo zase temně černomodré, že se na hladině krásně odráželo nebe a okolí. Opravdu pěkná podívaná. Na každé zastávce byla cedule s popiskem místní fauny a flóry, což hodně připomínalo nějakou naučnou stezku. Nutno podotknout, že nás to bavilo, i když jsme některým popiskům nerozuměli úplně stoprocentně. Aspoň jsme se dočetli, jak se jmenují ptáci, připomínající papoušky, co se tam proháněli v pohodě podél silnice. 
Dokonce jsme jednoho ptáka načapali v autě. Jen jsme si tam tak stáli, ještě vykecávali, někdo si přendával věci z kufru a než jsme se uvelebili na sedadlech, měli jsme tam černýho pasažéra, kterýho jsme museli vyhnat. Na štěstí moc neprotestoval. 🙂
Hledání stanovacího místa na noc bylo taky komplikovanější. Původně jsme vybrali v mapce a v navigaci pěkný kemp, který byl poblíž střediska, kam jsme se měli druhý den ráno dostavit na kajakovací expedici. V pohodě jsme ho našli, ale zjistili jsme, že v reálu vypadá strašně. Co se týkalo prostoru pro stany, všude samý hrby, kořeny, kopce a šutry. Pro karavany pohoda, pro stany na nic. Tak jsme se museli kousek vracet. V řadě tam bylo několik kempovišť za sebou. Nějak rozumně poblíž byly asi tři. O kemp nazpět bylo plno. Psalo se, že je tam prostor pro 5 stanů. I když tam byly asi jen čtyři, potencionálně pak ten náš a Víťův pidi stan, určitě bychom se tam v pohodě vešli. Ale zpražila nás nějaká místní ženská s dítětem, že to teda ne, že se tam nevejdeme a další řeči. Moc jsem nerozuměla, co povídá. Ale mluvila hlasitě, rychle a tvářila se zlověstně. Na chvilku se mi zdálo, že po nás to mimino ve vzteku snad i mrskne, jak kdyby to byla panenka Chucky. 😀 Tak jsme raději vyklidili pole.
Tím pádem jsme se museli vrátit ještě o kus víc. Tohle místo bylo celkem fajn, skoro nikdo tam nebyl, jen jeden stan a pár karavanů. Sice tam nebyla voda, ale bouda se záchodem jo, takže jsme tam mohli nějak fungovat. Jen to pro nás znamenalo, že musíme druhý den o to dřív vstávat, abychom nahnali tu vzdálenost. 
S příchodem šera nám začalo být jasné, že k rannímu rychlému transportu nám mile rádi pomůžou sand flies. 😀 Zase nám to lítalo úplně všude, ale tentokrát jsme měli novu zbraň! Víťa v Countdownu koupil nový repelent – na přírodní bázi s příznačným názvem „Bye, bye sand fly“. To znělo velmi optimisticky, lahvička s pumpičkou vypadala taky fajn, tak jsme se jali to hned vyzkoušet. Jenomže při načepování do dlaně, jsme zjistili, že to není žádná vodička, ale olej. Člověk po něm byl celej umaštěnej, což bylo fakt výhrou na ty naše ráno čerstvě umytý vlasy. 😀 Smrděli jsme jak borový háj nebo lesní vůně do záchodu, občas se na to nějaký hladový sand fly přilepil (hlavně na obličej), ale jinak nás žrali úplně stejně. Nešlo mi do hlavy, jak to aplikovat třeba na nohy, který má člověk zakrytý dlouhýma kalhotama? Aby si nezamastil oblečení, když i přes látku ty mrchy taky koušou? Na to soudruzi asi nějak nepřišli. Ani my ne. No, aspoň, že to mazadlo bylo přírodní. 🙂
Sotva jsem u vjedu zaplatila self-check in do kasičky, míjela jsem se akorát s paní rangerkou, která nás přišla zkontrolovat. Poptala se, jestli je vše v pořádku a zda máme dostatek drobných pro úhradu za nocleh. Všechno jsme odkývali, paní nám popřála hezký pobyt a odjela. My jsme zatím dožvejkali večeři a šli jsme brzo spát, abychom nabrali energii na příští náročný den na vodě.