Samá voda, samá voda…
PÁ – 24.11.2017
„Za měsíc jsou tu Vánoce a my na sebe bereme plavky.“ Říkala jsem a smála se, když jsem se do nich ráno oblíkala. 😀
Ve smluvený čas (bylo to myslím kolem 9. hodiny) jsme dorazili do Fiordlandu, do zátoky Milford Sound. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst, jaký jsem kdy viděla. Ne nadarmo je to často vyobrazeno na NZ magnetkách. Ale to nejlepší mělo teprve přijít… Víťa totiž objednal celodenní adrenalinový (jak jinak) výlet na kajaku.
Všechno začalo trochu děsivě, kdy jsme měli vyplnit tabulku s našimi údaji. Byly tam otázky typu jestli umíme plavat, jestli máme zkušenosti s lodí, odkud pocházíme a koho mají kontaktovat v případě, že se nám něco stane, přičemž ta osoba nesmí být taky členem výpravy. 😀 Myslím, že jsem tam asi vyplnila telefon na mamku, ale vůbec nevím, jak by se tvářila, kdyby jí někdo zavolal s 12 hodinovým časovým posunem a blekotal něco anglicky. 😀 Takže jsem prostě doufala, že všichni přežijeme bez újmy. 🙂 Víťa nás ujistil, že pokud jsme s Petrem už sjížděli Vltavu na kánoe, tak double kajak pro nás bude úplnou brnkačkou. Že Novozélanďani straší, jak je potřeba mít aspoň nějakou zkušenost, ale to prý proto, že oni sami jsou kolikrát takoví mantáci. 😀 Nevím, jakou variantu obtížnosti na ten výlet zvolil, každopádně jsme mu museli věřit. I když jistej děs tam byl, vzhledem k tomu, jakej lehkej měl být výlet na treku Glenorchy (viz Den třináctý), a co se z toho pak vyklubalo. 😀
Naši skupinku tvořilo asi 8 lidí + instruktor. Navlíkli nás do termoprádla a nepromokavýho mundůru, dostali jsme vesty a speciální „sukně“, který jsme pak měli připnout okolo sebe, aby do lodi nešla voda. Stáli jsme v hloučku, kdy se nám představil 19 letý instruktor Mathew (alias Jacob – protože měl vlasy v délce po ramena a indiánský vzhled a mně připomínal Jacoba – jednoho z hlavních hrdinů ságy Stmívání ;-)). 
Každý jsme postupně měli říct svoje jméno, odkud jsme a jednu větu navíc. Už ani nevím přesně, co jsem řekla, nejspíš něco na způsob toho, že je to moje první dovolená na NZ a ze všeho jsem nadšená. Petr měl nacvičenou svoji vtipnou větu: „I am from Czech republic and I don’t like sand flies.“ 😀 To sklidilo velký úspěch, protože jich tam bylo jak maku a každej mával rukama, aby je odehnal. Víťa taky řekl něco o tom, že to je asi místní národní tanec a na ukázku zamával rukama a poskakoval, jak jsme to dělali automaticky všichni před tím. 😀 Netuším, co se stalo, že se to představovací kolečko přerušilo, ale pak jsme najednou dostali pádla a šli jsme rovnou k lodím. 
Dvoj kajak byla taková vratká mrška, skoro jako kánoe, jak ji známe tady v ČR. Jen s tím rozdílem, že tam byly dvě díry, pádlo bylo na každé straně jedné tyčky a vzadu to mělo speciální kormidlo s pohonem na nohy. Vůbec jsem nepočítala s tím, že bych šla dozadu, takže do role kormidelníka jsem povýšila Petra. Já jsem si měla zkusit sednout dopředu a najít v lodi takový speciální zarážky na nohy, abych se o ně zapřela a líp tak držela stabilitu. Mohla jsem si to posouvat podle sebe, což bylo dost fajn a i na tu stabilitu mi to přišlo daleko lepší, než u těch českých kánoí, jak jsme zvyklí, že tam nic není. Mezi tím Mathew hučel něco do Petra, kterej taky na suchu trénoval posed v lodi. Jenom jsem zaslechla, jak se směje a říká: „Všecko je to fajn, ale já ti nerozumím ani slovo.“ 😀 Přiskočila jsem za nima a vysvětlila jsem Mathewovi, že on moc anglicky neumí, tak budu překládat. Nakonec jsme se pak i s Víťovou pomocí domluvili na správném nastavení šlapátek pro ovládání kormidla a bylo skoro vyhráno. 🙂 
Ještě na vodě jsme si vyzkoušeli nouzové opuštění plavidla, sdělili si několik důležitých bezpečnostních pravidel, a vydali se na cestu. Ze začátku to byl trochu boj, protože jsem se snažila zabírat, jak nejvíc to šlo (nejspíš zase památka na sjíždění řeky v ČR), ale Matthew mi radil, ať tu vodu jen hladím, že prostě easy. Za chvilku bych byla asi udřená jako kůň. 😀 A tak jsem se snažila to po vlnách jen tak plácat a ono to šlo. Proti proudu, už se pak ty ušetřené síly hodily. 😉
Začínali jsme v zátoce se sladkou vodou, která se postupně měnila na slanou, a stávalo se z ní moře. Tohle byla taková záhada. 🙂 Že to byla pravda, jsem nemusela ani testovat, protože hodně foukalo a my jsme si tak vyzkoušeli plavbu ve velkých vlnách. Jak jsem byla motorem vepředu, schytala jsem pěkně poctivě každej chlejstanec vlny, která šla naproti nám. A že jich bylo! Mňamka. 😀 Takže jsem hnedka věděla, jestli je to sladký nebo slaný. 😉
První zastávka na souši sloužila k pohledu a vyfocení krásného velkého vodopádu, ke kterému se po souši člověk asi jen tak nedostane. Bylo to úžasný, i když i trochu vtipný, jak jsme se tam plácali v těch našich oblečkách. 😀 Na otevřenějším moři jsme se museli držet víc u sebe, a pak hodně máknout, protože hrozilo, že mezi námi budou potřebovat projet lodě do přístavu, tak abychom jim nezavazeli. Víťa se svým spolupádlovačem vždycky nasadili turbotempo, až jsme na ně museli volat, aby počkali na ostatní. 😀
Vítr dul jak blázen, pěkně to s náma houpalo. Pluli jsme proti proudu, podél skály. V jednom momentě jsem se na ně dívala, že jsou u toho skaliska hodně blízko a byla jsem trochu nervózní, že my tam nejsme. Ale ukázalo se, že né všechno provádí správně. A zrovna v tu chvíli měli co dělat, aby je to na tu skálu nehodilo. 😀 
Následovala náročnější chvilka, kdy jsme se museli držet co nejvíc u sebe, ale přitom pořádně makat a pádlovat. Měli jsme přeplout proti větru ke druhé straně zátoky, a přitom nezavazet velkým lodím, kterým jsme křižovali cestu do přístavu. Makali jsme o sto šest a byla jsem tak zabraná do pádlování, až jsem málem přehlídla tučňáky, kteří nás chvilku doprovázeli. My jsme byli udření a oni si tak v pohodičce hopkali a plácali se ve vlnách. 😀 Byla to skvělá podívaná. Ale nesměli jsme se kochat moc dlouho, protože pak nás proud unesl zase někam, kam jsme nechtěli. Každopádně to byla hrozná sranda, koukat na ty hlavičky se žlutým chundelatým obočím. 😀 Nevím, jestli to byl tučňák novozélandský, chocholatý nebo snárský. Jsou si totiž dost podobní a všichni se vyskytují na NZ. Ale sám instruktor říkal, že jsou to tučňáci, kteří byli ve filmu Happy Feet. 😀 
To už jsme byli poblíž druhého břehu a vydávali se pomaličku směrem nazpět. Trochu jsme si mohli odpočinout, protože Mathew se rozhodl využít síly větru. Připluli jsme těsně k sobě a vzájemně se pevně chytli sousedních kajaků, abychom vytvořili jedno plavidlo. Mezi tím jsme si mezi sebou podávali úzké lano, na konci s látkou, která se po natažení a správném nastavení, změnila v užitečnou plachtu. 🙂 Všude to šplouchalo, sem tam nám voda chrstla do obličeje, mně kompletně natekla do rukávu, na „sukni“ jsem měla obří kaluž, ale nijak zvlášť to nevadilo, protože jsme jeli na větrný pohon. Víťa, jakožto správný námořník, tady mohl využít svoje zkušenosti z plachtění, tak nás navigoval, kde se má co přitáhnout, a co povolit. Hned se nám to plulo jedna radost. 🙂 
V další zátoce, kde jsme měli zastávku, jsme se posilnili sušenkou a dopřáli si luxus v podobě kelímku s kávou, čokoládou, nebo cappuccinem, podle toho, co si kdo naporoučel, a co se dalo namíchat z horké vody z termosky a prášku. 😀 Super tady ty novozélandský zvyky, že na adrenalinové expedici dostanete něco sladkýho a teplý nápoj. 😉
Po krátkém relaxu, jsme se zase vypravili ze slaného moře, do sladké vody, směrem do malé úžiny. Bylo tam asi dost mělko, protože jsme z vody mohli vidět vyčnívající kameny, kterým jsme se na štěstí úspěšně vyhýbali. Bylo to hodně v závětří, takže voda tam byla klidná. Byli jsme zvyklí na záběr a vlnobití, ale jakmile bylo vše v pohodě, nedalo se s kajakem normálně manipulovat. Ať jsme s Petrem dělali cokoli, vždycky jsme se otočili moc nebo málo, zkrátka jsme jeli pořád zadkem napřed 😀 Zjistili jsme, že kormidlo je tam úplně k prdu (anebo my ho prostě neumíme používat), a že kajak není kánoe, takže ty fígle tady taky neplatí. 😀 No, chvilku jsme se tam plácali, a dokonce jsme se tomu i smáli. Ale když nám všichni začali ujíždět, už to zas taková prča nebyla. Mathew do nás musel strčit, takže jsme se roztočili jako korouhvička, ale nakonec jsme našli ten správný směr. 🙂 
Cestu jsme ukončili na startu, kde jako správní vodáci, jsme si po sobě museli uklidit loď. Vyfasovali jsme houbu a museli jsme to pěkně všecko vyčistit, vodu vylít a všechno, včetně pádel a oblečení hezky odevzdat na určené místo. No, systém na to měli pěknej.
Co nás teda překvapilo, že nikde neměli určenou sprchu pro výletníky, jako jsme byli my. Sůl nás štípala v očích, byli jsme taky pěkně zpocení, a co si budeme povídat, to oblečení, který jsme na sobě měli taky trochu „vonělo“ zatuchlinou. Takže jak jsme asi pak mohli vypadat, že? 😀 A představa, že takto budeme až do druhýho dne a možná i dýl, to nebylo zrovna eňo ňůňo. Takže jsme se ptali po nějaké sprše nebo zdroji sladké vody, kde bychom se mohli opláchnout. Tak jedna sprcha tam byla. V takové improvizované převlíkárně s wc. Bylo to teda dost v rozkladu a celý takový trochu hnusný, což nám Mathew i sám říkal. Ale byli jsme rádi, že jsme vůbec dostali tu možnost. Vybaveni sprcháčema a čistýma suchýma věcma, jsme tam s nadšením vlítli.
Jelikož jsme chtěli hnedka vyrazit dál na jih, nebyl moc čas, lámat si hlavu se sušením oblečení. A proto jsme použili to, co jsme zrovna měli po ruce. A to bylo jenom auto. Já jsem přivřela plavky do okýnka, ručníky rozložila přes obří krabici, Petr po mým vzoru, dal do okna ponožky a Víťa to taky vyřešil po svým. Starý tenisky, který měl na sobě v lodi, tak přivázal Magdě na přední nárazník. 
Vypadali jsme sice jak banda cigánů, ale sušení bylo zajištěno. 😀
Cestou jsme uskutečnili pár kochacích zastávek na vodopády, místní zeleň a papoušky, pohybující se ve volné přírodě. Měli jsme zase namířeno do toho divnoměsta Te Anau, kde jsme měli hnusný kafe předchozí den. Tentokrát jsem se dostala k řízení taky já. Né, že bych po tom vyloženě toužila, sice jsem si to chtěla zkusit, ale přece jen jsem vždy byla radši, když si volant vzal někdo ze zkušenějších chlapů. Ale tak po pár okamžicích, kdy jsem se asi hodně mačkala na krajnici (i když chlapi solidárně nedali nic znát a do řízení mi vůbec nekecali), jsem se s Magdou trochu sžila a začala si zvykat na jízdu na blbé straně. 🙂 
Nebyl celkem ani moc provoz a hodně pomáhala „nápověda“ v podobě cedule, která byla vždy před zatáčkou. Bylo tam napsané, kolik by člověk asi měl jet. Tak jsem se tím řídila a ono to tak nějak šlo. Když už jsem si začala říkat, že mi to jde a i kluci mě pochválili, přijížděli jsme do města. Modlila jsem se jenom, aby tam nebyl žádnej kruháč. No, sotva jsem to dořekla, hnedka mi byl jeden přidělen. 😀 Na štěstí přede mnou jelo auto, který jsem mohla pronásledovat a i kluci byli připraveni mi poradit. 😉
Dojeli jsme na parkoviště, a i když jsme věděli, že Te Anau teda není nic moc, hlad nás přemohl. Vydali jsme se tedy na průzkum po nějaké slušné restauraci, kde bychom si dali něco dobrého na zub. Nejvíc se nám asi zalíbila pizzerie. Sedli jsme si na zahrádku a těšili se na kus dobrýho žvance. Objednali jsme si piva, ale co se nestalo – číšník ho nedopatřením vylil Petrovi přímo do klína. Ten chudák, vymydlenej, vyvoněnej, převlečenej do čistých gatí, byl najednou celej zráchanej pivem. No, radost. To už jsem si začala říkat, že tohle město je asi zakletý. Nejdřív to kafe, teďka pivo… Chlapík se sice omluvil, ale takovým způsobem, že spíš utekl, než aby to začal nějak řešit. 🙁
Pizza byla sice dobrá, ale při placení jsme se dokonce museli dožadovat toho, aby nám to vylité pivo nepočítali. Baba na pokladně byla teda velmi nepříjemná. Na to, že personál kompletně polil zákazníka, se teda chovala tak, že bych na ni nejradši taky něco chrstla. Aby věděla, jaký to je. Protože ještě to chtít zaplatit, to by si teda nedovolili ani u nás. Nakonec nám to nějakým způsobem odúčtovali. I když nejsem žádná dámička, takový jednání mi přišlo krajně neprofesionální a humbuk paní pokladní, co tam křičela kolem sebe, že neví, o co jde, naprosto nepřiměřený. Za celou dobu tohle byla jediná černá tečka a už po druhé ve stejným městě. Takže ne, tady nás znova nikdo neuvidí. 😀
Každopádně jsme si nechtěli nechat kazit den. Vyšetřili jsme čas na to, abychom se přiblížili k Invercargillu. Dokonce jsme našli i moc hezké kempovací místo. Podél silnice bylo arboretum (Alex McKenzie Memorial Arboretum), kde se dalo nocovat. Bylo to tam moc pěkné, palouček hezky upravený, jako koberec. Opodál lavička se stolkem, na prostírání večeře, jako dělané. A byl tam kdesi v dálce jen jeden stan s motorkou. Takže tím pádem pro nás pohoda.
Bylo to snad dokonce i zdarma, ale nějakej příspěvek, jak jsme byli zvyklí, jsme jim tam přece jen dali. Vytrhla jsem z bloku papír, napsala jim pochvalu a poděkování a vložili jsme to do uzavíratelnýho igeliťáku IKEA, kterej jsme měli sebou, původně na kosmetiku do letadla. 
Auto jsme nechali zaparkované na vyhrazeném místě u cesty a věci si odnosili na palouček pod stromy. Já jsem chystala věci na převlečení u auta a kluci se vydali postavit stany. Celková vzdálenost mezi námi nebyla veliká, ale co se za chvíli odehrálo na cestě, která nás oddělovala, to bylo jak z jinýho světa. 😀
Projelo kolem auto. Takový trochu omšelý, jak už to na Zélandu bývá. Nevím přesně, co to bylo, ale tvářilo se to, jako takovej offroadovej kombík. Byl v něm pán a měl tam asi tři velký psy. Něco typu Argentinská doga, a pitbul. Asi po sto metrech, se začal vracet. Dal tam zpátečku a jal se couvat. Říkala jsem si, že asi zaparkuje vedle nás a půjde s pejskama na procházku. Šlápl na to, celkem svižně. Kola zahrabaly, a najednou prásk! 😮 Pravou zadní částí auta, sjel z cesty na trávník a narval to přímo do stromu! Všeho všudy tam byly jen asi dva stromy, blízko té cesty. Ale jeho zrovna potkal ten největší. Trochu jsem to nechápala. Jak si toho stromu mohl nevšimnout? A proč vůbec sjel z cesty, když je tak široká?
Byla jsem v šoku a chvilku jsem jen koukala. Pán vystoupil a byl evidentně taky konsternován. Měla bych mu asi nějak pomoct, říkala jsem si. A tak jsem se ho ptala, jestli je v pořádku. Že to teda byla velká rána, jestli se mu něco nestalo. Pán zablekotal něco o tom, že chtěl jít na procházku, ale pak, že se musel věnovat psům, protože něco prováděli. Evidentně to znamenalo, že se kvůli nim nekoukal na cestu. No, jak to dopadlo, už všichni víme. 😀 Pánovi to asi bylo trapný. Nebo že by byl tak rudej vzteky? Každopádně zase zablekotal něco, z čehož jsem vyrozuměla, že z procházky nic nebude a musí se vrátit domů. Trošku se uchechtnul, skočil do auta, popojel dopředu a ani se nepodíval, co má na autě za škodu. Ani neposbíral to urvaný světlo a sklíčka. Jen se omluvně podíval – snad jako by mi mělo nějak vadit, že jsem toho musela být svědkem. 😀 Otočil káru, šlápl na to (tentokrát popředu) a zmizel.
Kluci si toho samozřejmě taky všimli, ale já jsem to měla přece jen z první řady. Celý jsem jim to povykládala, ale nikdo to pánovo jednání nepochopil. Asi jinej gang. 😀
Zasedli jsme teda k lehké večeři, kterou jsme ozvláštnili o víno a arašídy v těstíčku. 😀 A protože se nám ještě nechtělo spát, poprvé za celou dobu, jsme vytáhli hru Dobble. Dali jsme jednoduchou verzi, kdy jsme si jen rozdali kartičky a snažili se jich zbavit tím, že u sebe a na prostřední kartě najdeme stejný symbol. Zahráli jsme několik kol a strašně jsme se u toho nasmáli. Jak se začalo stmívat, už jsme na to prd viděli, ale pořád to byla zábava. 🙂 
Pak jsme překonali trochu strašidelnou cestu do umývárek, kam se šlo přes mostek a kolem houpačky. V té tmě tmoucí, bylo docela umění, nespadnout z lávky dolů, nebo si nesplést houpačku s oběšencem. 😀 Ale čelovky nás zachránily a my jsme spokojeně zalezli do stanů a těšili se na ráno, na další dobrodrůžo.
PS: Fotky arboreta jsou vypůjčený z Googlu. My jsme asi po tom bouracím šoku, nějak nestíhali naši ubykaci fotit. 🙂
Zde jsou zdroje:
www.rvexplorer.co.nz/Pics/8811/s1000/Alex-McKenzie-Park_740.jpg
www.rankers.co.nz/system/experience_images/10184/original.JPG?1299981695
www.rvexplorer.co.nz/Southland_Central.cfm?NewsID=1380&NewsCatID=175&disp=detail