Odjezd, odlet, ahoj Zélande!
St – 8.11.2017
Ráno jsme se rozloučili s naším domovem a s kočkou a ve „smutné Caddyně“ jsme se vydali směr Praha. Docela se nám hodilo, že u Peťana v práci zrovna potřebovali přepravit nové služební auto Caddy na centrálu do Prahy. Ale jak o něm prohlásil jeho slovenský majitel: „To auto je také smutné.“ 
No bodejť by nebylo. Nová kára a bez handsfree, bez navigace, ale dokonce i bez rádia! To už by mělo snad být v základní výbavě, ne? 
Chtěla jsem teda místo toho po cestě zpívat, ale to mi neprošlo, tak jsem aspoň mlela pantem, abychom se na té rozkopané D1 nenudili. 
Na benzínce poblíž Prahy, jsme se potkali s chlapíkama, co nám udělali doprovod na letiště a převzali si služebák. Jak jsme dotlačili všechny kufry do letištní haly a zjistili jsme, že do odbavení máme ještě spoustu času, oddechli jsme si poprvé. Hlavně hlídat hodiny a nachystat se k bráně s předstihem. Po zkušenosti, kdy jsme letěli na dovolenou do Řecka, jsme se radikálně poučili. Odbavení jsme tehdy sice byli, ale na pasovou kontrolu byla taková fronta, že jsme letadlo dobíhali. A na takovou dalekou cestu, jaká nás čekala teď, bych si to teda nerada zopakovala. Plán byl tedy jasný – dát si kafe, počkat si na otevření odbavovací brány, nacpat tam kufry a už se nakvartýrovat do bezcelní zóny.
Program nám celkem vycházel. Poprvé v životě (já teda už dokonce po druhé) jsme navštívili Starbucks, vypili kafe s „inkognito“ nápisem a snědli poslední „českou“ svačinku. Pak už jsme si nachystali pasy a prošli „detektorem lži“. Teda takovej stroj to zrovna nebyl, ale vypadalo to jak brána, která vás snímá skrz na skrz. Oscanovat pas, pak kamera, která posvítila do oka, možná až do žaludku… Pro nás, co běžně nelítáme mimo Evropu, byl už toto docela zážitek. Příští zastávka Seoul.
V letadle to bylo fajn. Korejské aerolinky patří prý k těm komfortnějším. Na sedadle nás čekala deka zabalená v pytlíku, láhev vody, sluchátka a balíček, kde byly papírové papučky na jedno použití a kartáček na zuby s mini pastou. Až později jsme přišli na to, že Korejci jsou asi posedlí čištěním zubů. Taková fronta na záchod s kartáčkama v ruce, nebyla snad ani u nás na banány.
Každý měl na sedačce před sebou vlastní obrazovku ve stylu fun & relax, jak známe ze žlutých busů. Aspoň něco povědomého. Filmy teda jen v angličtině nebo v korejštině s anglickými titulky. Ale i to se dalo. Čas jsem si krátila i občasnou lekcí korejštiny. Hraní Tetris, Solitaire a opakování „jóbusheo“ (dobrý den) a „kumapsnydá“ (děkuji), střídaly letušky, které nám skoro pořád nosily pití a jídlo. Vtipná byla snaha o anglickou konverzaci, když jsme s personálem řešili, co si dáme na jídlo. Sedadla byla totiž po třech a Petr seděl směrem k uličce. Vždycky na mě zmateně a prosebně kouknul, když přišli s vozíkem a začali nabízet varianty pokrmů. Na štěstí byly jen 3, tak jsem to z prostředka nějak vyjednala a většinou jsme si vybrali dobře a chutně. Na snídani byl poslední český pozdrav – české máslo a jogurt z Valašska.
Co se týče třetího spolucestujícího v naší řadě, tak to taková hitparáda už nebyla. Byl to nějaký divný Korejec. Po chvilce jsme mu začali říkat „Pornoherec.“ Pořád něco vymýšlel v klíně pod dekou… radši ani nechci pomyslet, co tam dělal. Ale rozhodně to nebyl normální cestující. Když už jsme na chvilku usnuli, on zrovna vyskočil ze sedačky, že jde na záchod, a tak sebou škubnul, že jsme sebou cukli taky. Často si taky volal stevardy a na něco si stěžoval, oni se mu asi omlouvali, protože se pořád ukláněli a nosili mu oříšky a nějaké drinky. Jediné štěstí, že jsme seděli v prostředním pásu letadla, takže pan Pornoherec byl na kraji, ke druhé uličce. I tak jsem se ale celou dobu mačkala na Petra, abych pána náhodou v něčem nevyrušila.
Po víc jak deseti hodinách letu a spánku-nespánku, jsme vystoupili v Seoulu v Incheonu. Prý se jedná o nejkrásnější letiště na světě. No, v našem zombie stavu nám to bylo upřímně jedno. Utěšovali jsme se, že si to prohlédneme po cestě nazpátek. Jediné, co nás v ten moment zajímalo, byla tranzitní zóna a představa, jak se položíme na lehátko v odpočinkové sekci. Na přestup jsme měli 4 hodiny. A tak jsme si u prvních volných „postelí“ nastavili budíka na 2 hoďky a zkusili si trochu odpočinout.
Celkově po třech hodinách už jsme se přesunuli ke Gate 26, kde jsme čekali na nástup do letadla na Nový Zéland. 
Bylo menší, než z Prahy do Koreje, ale taky podstatně ubylo Korejců. I tak jsme mezi nimi my Evropani, svítili jako baterky. Potkali jsme tady Mílu – českou paní, která byla na skok v ČR za rodiči. Jinak se vracela domů už na Nový Zéland. Vzala si mořeplavce, tak se musela rozloučit s rodnou zemičkou. I když jsme měli všechny instrukce dávno načtené a zjištěné od Víti, tak jsme byli rádi, že jsme mohli od Míly posbírat další cenné rady a tipy, jak se chovat na NZ celnici, na co si dát pozor u biosecurity, a čím se rozhodně nenechat překvapit.
V letadle jsme vyplnili imigrační formulář, snědli večeři – chaluhová polívka divně smrděla, ale jinak byla dobrá. Pro jistotu jsem to zapila vínem a dala se do psaní poznámek o naší cestě. Ještě pár filmů, několik hodin hudby, trochu zkusit zavřít oko, psychicky se připravit na 12 hodinový posun… a pak už huráááá: konečná stanice Auckland!