Korea + ČR – DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
So – 2.12.2017
Příští zastávka „Doma“
Budík nás probudil do zasněženého rána. Musím říct, že jsem se moc nevyspala. Určitou roli určitě hrál časový posun, ale po těch nocích, strávených pod stanem, mi ta postel přišla najednou moc měkká a moc útulná. 😀
Pokoj jsme museli vyklidit do 11 hodin, abychom stíhali letadlo. Chtěli jsme se před tím ale pořádně najíst. Proto jsme vstali kolem osmé a vyrazili na vydatnou snídani. U vchodu do restaurace, jsme se opět jsme se nahlásili slečně, která nás posadila ke stejnému stolku, jako předešlý večer.
Než jsme se stihli rozkoukat, už k nám běžel číšník, jestli si dáme kávu nebo čaj, vodu, džus… Na jídlo už jsme si chodili zase sami. Byla na výběr opět nekonečná řada různých věcí. Od čerstvě usmažených mini palačinek, přes ovoce všeho druhu, marmeládky, preclíky, rolky, až po slané pečivo, sýry, uzené ryby, různě opečené klobásky, párečky, až po vajíčka na sto způsobů. Samozřejmě, nechyběla klasika ve formě müsli, kuliček, vloček a křupinek do mlíka nebo jogurtu. A taky šunky, salámky a pomazánky. Ale toho jsme si přes ty lákavější věci moc nevšímali. 🙂 
Po jídle jsme si sbalili svých pět švestek a odhlásili se z recepce, kde nám popřáli hezkou cestu. Letištním autobusem, jsme se dostali do odletové haly. Prošli jsme si pár obchodů, spíš jen ze zvědavosti, protože jsme nechtěli utrácet. Ale shlédli jsme přehlídku korejské kultury, která na letišti probíhala. Vypadalo to, jako pochod nějaké královské rodiny. Všichni v krásně zdobených kostýmech, s obřími látkovými deštníky a s hudbou. Kdyby se nezastavili před prodejnou „Korea Traditional Cultural Experience“ a nezačali se pak fotit s lidma, myslela bych si, že je to nějaká místní celebrita nebo princezna. 😀 
V nákupní zóně jsme strávili asi hodinu. Pak jsme se odebrali do fronty k odletové hale. Protože jsme měli už jen příručáky, tak jsme byli celkem v klidu. Měli jsme všechno nachystané – kosmetiku a tekutiny v pytlíčku, vytažený pásky, připravený pasy a tak. Teda až na můj error, kterej hned odhalila zamračená korejská celnice. Moje taška projela rentgenem a hned začala pípat. V tu chvíli se všichni seběhli, že čí je to zavazadlo. Hned mi to došlo a radši jsem se sama přiznala, že je to moje a zapomněla jsem uvnitř láhev s vodou. To kdybych náhodou měla umřít žízní, že… Naštvaná celnice se zašklebila ještě víc a s upřeným pohledem na mě (a mou hloupost), hodila flašku mezi ostatní hroudu PETek, co měla za sebou. Jediná útěcha, že jsem asi nebyla jediná zapomnětlivá blbka. Na štěstí ten zlostný pohled, byl můj jediný trest a bez dalších problémů mě pustili dál.
Petr taky nevyvázl úplně bez poskvrnky. I když u něho to nebyla jeho chyba, ale podezřelý obsah lahvičky. Korejcům se prostě nezdál parfém Bvlgari v originální, i když lehce opotřebované krabičce. Takže to jsme taky museli vysvětlovat, desetkrát si to prohlídli, několikrát projeli scannerem, než taky odsouhlasili, že se jedná o voňavku.
Pak už jsme se ani nenadáli a seděli jsme v letadle. Moje místo nebyla zrovna výhra. Seděli jsme totiž na levém boku letadla. Petr byl zabarikádován oknem a já měla prostřední místo. Takže kdykoli jsem potřebovala na záchod nebo se chtěla protáhnout (což jsem ze zdvořilosti nedělala), musela jsem požádat pána, sedícího do uličky, aby mi uhnul. Nic moc příjemnýho, vždycky jsem si připadala, že ho hrozně otravuju. Ale co se dalo dělat, stejně už jsme se viděli doma.
„Vítejte“ v Praze
Za dalších asi 11 hodin, jsme přistáli v Praze. Paráda, jsme tady! Venku zima, jako v psírně. Co taky jinýho čekat v prosinci. Ale v Praze to bylo tentokrát ještě bez sněhu, jen lehká námraza. Korejci byli připravení, opět vybalili svoje péřovky a houfně se vyvalili z letadla. Počkali jsme si na všech pět kufrů, který jsme naskládali do komínku na vozíček a společně se stádem turistů, jsme se vydali k pasové kontrole.
Jako dva domácí, jsme mezi Korejcema asi úplně svítili – jediní Evropani a ještě k tomu Češi. Možná i proto si nás „na uvítanou“ vzali bokem naši milí celníci. Byli jsme dost unavení po cestě, rozlámaní, nevyspalí, jet lag byl opět tady, proto jsme z toho nebyli zrovna nadšení. Komu by taky bylo příjemný, kdyby ho zpovídali ve čtyři ráno? Tak si to aspoň časově představoval náš mozek.
Nevím, jestli jsem tu další dávku nepohodlí vnímala o to víc, že jsem byla tak vyčerpaná, ale měla jsem dojem, že snad mluvím s Tatarem.
Celník: „Odkud jedete, že máte tolik kufrů?“
Já: „Z Nového Zélandu.“
Celník: „Dobře. A co jste tam dělali?“
Já: „Byli jsme měsíc na putovní dovolené.“
Celník: „Jak dlouho jste tam byli?“
Já: „Měsíc.“ Copak mě neslyšel?
Celník: „A proč máte tolik kufrů?“
No to už jsem si chtěla teda klepat na čelo, jako o co jde. Ale celník nevypadal, že by měl náladu na vtípky a já se určitě nechtěla podrobit důkladné prohlídce. Takže jsem se snažila ovládnout, i když můj hlas už dávno nezněl medově:„Protože jsme tam byli měsíc!“
Celník: „To je stejně trochu moc, ne? Pět kufrů. Co tam máte?“
Tyjo, to bylo něco na moje netrpělivý nervy: „Tak asi logicky – jeli jsme cestovat na celej měsíc na druhou stranu světa.“ A už jsem se začala pomalu vztekat. Byli jsme v Praze, měli jsme všechny kufry, rodiče na nás čekali a já už prostě chtěla vypadnout. Jasně, jeden kufr nebyl náš, byl s věcma pro Páju. Ale bylo na něm moje jméno a věděla jsem, že je tam podobná plejáda oblečení a outdoor vybavení, jako v těch našich, takže cajk. Ale utahanost v kombinaci s mou klasickou netrpělivostí, mi způsobila sto chutí, poslat celníky do háje, ať už nám dají pokoj! 😀
Nakonec situaci zachránil Petr: „Kupa smradlavých trik a ponožek, jestli se chcete podívat. Jeden stan, karimatky a spacáky.“
Celník: „Takže žádný alkohol, ani zvířata?“
Tak o tohle tady celou dobu šlo. My: „Ne.“
I tak si pro jistotu vybrali jeden kufr, kterej pošlou přes podrobnější scanner. Samozřejmě ten uprostřed, abychom museli přeskládávat ty ostatní. Na drogy se ani neptali. Ale už jsem nic neříkala. Hlavně, aby nás už nechali být a my mohli v klidu jít. Na štěstí stačila kontrola přes zavřený kufr, takže se vybalování ponožek nekonalo. Naskládali jsme zavazadla zase na vozík a hurá pryč.
Aktivovali jsme mobil s českým signálem. V příletové hale nás už čekali rodiče, s jídlem a teplýma bundama. Zlatá tchýně, vybavila nás vším, co máme rádi a ještě nám to zabalila nejen na cestu na Brno, ale i na doma. 🙂
Nasedli jsme nadšeně do auta a ještě nevypínali hlavu – plánovali jsme totiž ještě jednu zastávku. Nas předávku pátého kufru pro Páju.
I když bylo něco kolem šesté hodiny večer, venku byla už pěkná tma. Páju jsem nikdy předtím neviděla ani na fotce, ale na smluvené benzínce jsme se hned našli a předali kufr i s pár věcma a knížkama z našich kufrů. Prostě mi bylo líto tam takový věci nechat jen proto, že by měl ten jeden kufr nadváhu. A myslím, že i Pája měla radost, že se nemusela rozloučit úplně se vším. Takže to všechno klaplo a my po pár omezeních a zúženích na D1, dorazili domů.
Tam nás vítala kočka. Dala nám teda najevo, že je značně uražená a dotčená, že ji měsíc chodil krmit někdo jinej. Ale moc dlouho jí to nevydrželo a přišla se pomazlit. Došlo mi, že se mi po tom chlupáči hrozně stýskalo!
V kuchyni jsme našli uvítací čokoládku od Libči a Zuzky. To bylo moc milý. Byl to sladký návrat. Kufry jsme odložili v obýváku, jen jsme proběhli horkou sprchou, obepsali zbytek rodiny, že jsme šťastně zpátky a šli jsme si lehnout.
Nechali jsme v pokoji bordel, všude byly věci, poházené oblečení, ale bylo nám to jedno. Byli jsme prostě doma…
