Takovej normální letní výlet v listopadu 🙂
Ne – 19.11.2017
Ráno nás probudilo sluníčko, tak jsme si hned po snídani, udělali procházku po pláži, která lemovala celý kemp. Písek tam byl jasně oranžový. 
Nikdy před tím jsem takovou barvu neviděla. Zářil do dáli a v kontrastu s tmavým mořem to byla zajímavá podívaná. Bylo celkem teplo, tak jsme nechali boty na začátku vstupu, kde tráva přecházela v dřevěný chodníček, a ten potom ústil v písku. 
Bosky jsme se brodili hrubým pískem a bolavé nohy se snažili zchladit v mořské vodě. Sledovali jsme vlnky, jak zalívají pláž a hned zase mizí, racky, co se handrkovali o každou blbost, co na pláži našli a Oyester catchera (Ústřičníka), co tam měl za páskou vyznačenou chráněnou oblast s hnízdem. To mě celkem udivovalo. 
Nikde nic a najednou uprostřed pláže ohraničený kolo. Uprostřed si trůnila samička, zabarikádovaná jako nějaká celebrita a její pán pobíhal a poletoval kolem nás, aby se mohl naládovat mušlema.
Celá ta scenérie byla úžasná. Trochu mi to připomnělo pláž New Chum Beach, kde jsem neřízeně popustila uzdu svýmu nadšení. 
A tak jsem si to zopakovala i tady. Letěla jsem vodou jako splašená, při každém došlapu jsem cákala jako divá, a když jsem měla pocit, že už jsem od kluků moc daleko, vrhla jsem se zase zpátky. 
Toto jsem opakovala několikrát, běhala jsem jako šílenec, až jsem pocítila pálení chodidel. Písek byl totiž opravdu neúměrně drsný, oproti všem plážím, kde jsme doposud byli. I kluci prohlásili, že už je z toho dost dřou nohy, a to nejsou rozhodně žádný slečinky.
Já jsem následovala vzor Ústřičníka a taky si nasbírala pár mušliček, i když teda těch prázdných jako suvenýr, né na jídlo. 😀 Z toho teda Peťan nebyl moc nadšenej, viděl to jako další zbytečný krámy, co budou zatěžovat kufr. 😀 
Víťa tam našel dokonce jednu na půl usušenou hvězdici, o které jsem nejdřív uvažovala, že ji přibalím k těm svým mušlím, protože byla opravdu moc pěkná a zajímavá. Ale tak šíleně smrděla, že jsme ji nechali na kusu kmene, co vyčníval ze souše, aby se na sluníčku pořádně vysušila pro nějakýho jinýho turistu. 😉
Po návratu k počáteční lávce, jsme si opláchli nohy sladkou vodou z kohoutku u země, který tam byl k dispozici, a ještě si na chvilku sedli do trávy. Pak i lehli… Sluníčko začalo pálit, takže kdybychom tam usnuli, asi by z nás byl pěknej škvarek. 😀 Ale jako takovej malej relax a pochytání vitamínu D, to bylo super. 🙂 Mezi tím nám vyschly stany, tak jsme si sbalili svých pět švestek a jeli dál, na malý výlet.
Auto jsme zaparkovali zase někde mezi pseudosilnicí a pastvinou. Po štěrkové pěšině jsme se vydali po svých. Byla to příjemná cesta. Chvilku podél potoka, pak hustou džunglí. 
Skoro jsme si připadali jako Tarzani, když jsme se chytali visících liján. Ale raději jsme se za ně nevěšeli, protože by praskly hned při prvním pokusu. 😀 Dál jsme ťapali k vodopádu, přes visutý most. 
To byla taky nádhera sama o sobě. Most byl moc pěkně udělaný, ocelový lana, mezi tím na krajích síťka a dole pořádný dřevěný prkna. Když člověk chtěl, mohl jít v klidu a ani by nepocítil, že je na mostě, co se uchycenej na lanech. Ale když by byl v naší partě, mohl si z mostu udělat i docela pěknou houpačku. 😀 Nevím, kdo z kluků dostal tenhle nápad, ale vrtělo to s náma solidně. 😀 
Na to, jak většinu věcí tady měli udělaný pofidérně, tak stojí za zmínku řešení uchycení lan do šroubovacího ukotvení do skály. Celý to bylo totiž opatřený proti vlhku. Vypadalo to, jako zabalený v mastným papíru a celý ještě zatavený ve vosku. Zvláštní, ale asi účinný. Nás to rozhodně přesvědčilo, že nás to udrží, i s tím houpáním. 😉
U vodopádu bylo parádně.
Průzračná voda, pohoda, nebýt přibývajících turistů, kteří nám byli v patách, tak bychom se tam i vykoupali. Sluníčko totiž začalo vyloženě žhnout, tak jsme se museli i namazat. Namatlaný mastný ksichtíky jsme vyfotili u vodopádu, posilnili se malou svačinkou a vyrazili nazpět.
Na zpáteční cestě jsme si aspoň svlažili nohy v řece, která od vodopádu vedla. Ale dlouho jsme tam nevydrželi, byla to hrozná ledárna. 😀 
Takže jsme si moc nehráli na hrdiny a spíš se jen tak trochu ovlažili. Na velkých balvanech se ale sedělo pěkně, takže jsme se kochali přírodou a nikam moc nespěchali. Nebýt přívalu turistů z poza keřů, byl by tam totální klid. Přišla se za námi dokonce podívat i místní slepička. 
Byl to tvoreček, co vypadal jako naše bažantí koroptev, akorát bez křídel. Tak to tam ťapalo a hrabalo v písku. Víťa měl úspěch, když tam taky něco jakože vyhrabával. Zvědavý zvíře se muselo přijít podívat, takže bylo skoro na dotek. 🙂 Po chvilce jsme ale nechali slípku slípkou a přes pastviny se vrátili zpátky k autu, abychom pokračovali v jízdě na jih.
To už jsme se pohybovali v oblasti Abel Tasman, kde je spousta možností na výlety. Původně jsme měli v plánu alespoň malý trek, ale průvodce na tu naši zvolenou variantu vypsal časové rozmezí 3 – 6 dní. 🙁 Tolik času jsme bohužel neměli. I kdybychom chvátali jak zběsilí, tak i tři dny byly pro nás už moc. :-/ Jak se říká – chča, nechča, museli jsme tento trek vynechat.
Navštívili jsme aspoň vyhlídku s památníkem a kochali se rozlehlou zátokou, která byla kolem nás. 
Zklamání, že nestihneme v oblasti pobýt dýl, jsme utopili jak jinak, než v kafi. Měli jsme štěstí, že jsme narazili na kavárnu s vlastní pražírnou. Kávu měli výbornou a sendviče s dortíkama byly hned v závěsu hitparády. Koupili jsme si místní zrnkovou kávu jako dárečky domů a ještě k tomu pokecali s místníma. 
Bylo nádherně, tak nám doporučovali, ať se ještě zastavíme kousek na pláži na koupání. Že je to jednoznačně nejlepší počasí za dlouhou dobu. Ale to né, neměli jsme na to čas. A taky nás neznali – přece, proč bychom se koupali, za teplýho dne, když je ta možnost, vyráchat se při čtrnácti stupních anebo za deště, že… 😀 A tak jsme šlápli na plyn a frčeli dál. 
Den se přehoupl za polovinu a my už jsme pomalu, ale jistě měli hledat místo, kde složíme hlavu. A taky už to chtělo něco se sprchou, protože už pár dní jsme na žádnou pořádnou nenarazili a bylo to znát. 😀 Na netu našel Víťa několik tipů, všechny jsme tak nějak přejeli, až narazil na kemp, kde recenze psaly, že majitel je sice divnej Němec, ale jinak se jedná o útulný místo. A jako bonus lákali návštěvníky na „náš“ klasickej chleba. Po krátkých úvahách jsme si řekli, že to risknem a zkusíme to tam.
Paní, která nás v kempu přivítala, byla sice Němka, ale divná nebyla. Divný bylo až to, že sprchu měli na celej kemp všeho všudy jen jednu – na zahradě, a to otevřenou ze všech stran. Jak se tam normálně lidi sprchujou, to mi hlava nebrala. Ale šňůra divností pokračovala, když jsme se začli zajímat o restauraci a jídlo. Nejen, že to tam vypadalo jak kdybyste vstoupili do podniku, co je napůl diskotékou (barevná hudba) a napůl bordelem (růžový světýlka a cukrbliky), ale zavíračka byla asi v sedm hodin. No, my jsme tam nakráčeli o půl osmé, tak to jsme měli smůlu a o evropským chlebu nebo bavorské klobásce jsme si mohli nechat leda zdát. 🙁 Že bychom si udělali radost luxusní snídaní na druhý den, to taky nehrozilo, jelikož otevřeno bylo snad až od jedenácti dopoledne. Takže jsme prostě ostrouhali. 🙁
No co, zásob jsme měli dost, smradlaví a špinaví jsme taky byli a hlavně jsme se na teplou vodu už těšili. Vidina byla ta, že nám sprcha, byť otevřená, zaručeně spraví náladu. Moc návštěvníků tam stejně nebylo, tak jsme ze začátku „vyprali“ plavky na sobě, někdo dokonce i triko, ale pak začala téct i fajn teplá voda, tak jsme se normálně umyli, i když trochu exhibičním způsobem. 🙂
Po koupeli jsme se cítili trochu civilizovaně, ale jen do chvíle, než úplně zalezlo sluníčko a vylezl štípavý hmyz. Vyrojila se spousta Sand flies, což v recenzích taky psali, ale my jsme si říkali, že to zvládneme. Měli jsme totiž tajnou zbraň – repelent ve spreji. V ten večer jsme ho skoro celej vyplácali, ale stejně to moc nefungovalo. Lítali všude, i kolem obličeje, takže je možný, že na toust kromě šunky přibylo ještě nějaký maso navíc. 😀 Svlažili jsme ret dobrým místním vínkem Pinot Noir a šli na kutě. 