Nezastavujeme, máme zpoždění. 🙂 Nezadržitelně valíme – dnes Picton a trajekt, zpátky na Severní ostrov.
Út – 28.11.2017
Ráno jsme vyklepali všechny sandflye a snažili se trochu vysušit stan. Pořád poprchávalo a bylo vlhko. Šlo poznat, že už se zase blížíme k severu, kde je neustálá „poklička“.
Snídani si ani moc nepamatuju, ale nejspíš to byla obdoba naší klasiky alá coisant s marmoškou a čaj. 🙂 Ale vzhledem k tomu, že jsme měli před sebou stovky kilometrů, je docela dost možný, že jsme si vystačili jen s müsli tyčinkou, že se najíme někde později u pořádnýho kafe.
Po cestě jsme jen přibrzdili na malé vyhlídce u vodopádu. Byl to malý kus ráje na zemi. Ale kochání to bylo opravdu tak na 10 minut. Pak tam zastavili nějací číňani, či co, takže jsme se s nima jen minuli (na štěstí) a pádili dál. 
Zastavili jsme až v Murchisonu, na kafe v Red Barn Cafe & Animal Park. Vůbec jsme to neměli v plánu, ostatně jako většinu našich kavárenských návštěv. 🙂 Prostě jsme jeli, jeli, jeli… a najednou jééé, hele, kavárna. Zrovna byl za volantem Víťa, tak dupnul na brzdu a juhuuu na kafíčko. 😉 Káva, brunch, sladká tečka a ještě prohlídka malé ZOO. Ať z toho taky něco máme, že jo. 😉
Takže, dali jsme si flat white, já s Víťoušem dýňovou polívku. Víťa k tomu navrch ještě nějakou placku s lososem, vejcem Benedict a holandskou omáčkou. Peťan zvolil opečený toust se šunkou, slaninou, volským okem a malými párečky. Přála bych vám, vidět ten jejich šťastnej výraz, když to panimáma donesla. Takže taková svačina šampionů. 😀 
Abychom se jenom necpali, využili jsme možnosti, jít se podívat do malé ZOO, která byla součástí kavárny. Víťa koupil i pytlík „nakrm si své zvíře“. Bylo to asi nějaký zrní, ale prý se to mohlo dávat všem, nejenom ptactvu. 😀
Ječeli tam pávi, kvokaly slepice evropského typu, bečely ovce, kráva a společnost jim dělal osel, poník a divný prase. Mělo rypák tak zvláštně zahnutý nahoru a štětiny alá vypelichanej divočák, jenom světlý. Víťa ho nazval, že vypadá, jak převrácenej koberec. 😀 
Taky pár jelínků a srn a všechny jsme mohli nakrmit z pytlíku se směsí, kterou jsme si každej vysypali do dlaní. Byla to sranda, protože za pávama jsme běhali, sypali jim cestičku a nic. Byli to páni machři, ale strašpytlové, kteří před náma utíkali i na strom. 😀 Slépky byly víc ochočený. Ale blbý teda úplně stejně. 😀 Víťa si dal zrní do ruky, že jednu nakrmí. Natáhl se s hrstí plnou té pochoutky. Slépka přišla, uviděla žrádlo a bez rozmyslu se rozmáchla, mocně švihla hlavou a ďobla chudáka Víťu do ruky. Samo, že úplně mimo všechno zrní. 😀 Zřejmě asi taky ví, že maso je přece jen lepší… 😀 
Skoro všechno jsme vypotřebovali na to nezvedený ptactvo, takže hlasitá a nenažraná ovce už měla jenom pár zbytků. Za to se ale nechala hladit a hlavu si mohla ukroutit, aby se podívala, že už nám opravdu v tom pytlíku nic nezbylo. 🙂
U vepříka jsme dostali záchvat smíchu, z Víťových hlášek, ale taky z toho, jak srandovně chrochtalo a natáčelo rypáček všemi směry. 😀 Toho si kluci taky hladili, jak kdyby ho snad chtěli dom. 😀 Ale museli jsme jet zase dál.
V kavárně, kterou jsme museli znovu projít, když jsme směřovali k autu, jsme se ještě pokochali vtipnou, ale velmi trefnou cedulkou o sand flies. Nevím už, jak to bylo v angličtině, ale znamenalo to, že když budem okolo sebe máchat rukama, tak přivoláme další kamarády. A když jednoho zabijem, tak se na jeho počest sletí další hejno. 😀 Takže nemávat a nezabíjet. No, to jsme se to dozvěděli teda brzo. 😀
S přibývajícími kilometry, se zase měnilo počasí. Tentokrát na krásné slunečno. Zvládli jsme tedy ještě další zastávku na zmrzlinu. 
Slečna za pultem nevěřila svým očím, že jí tam kluci nechali nějaký dýško. Bylo to pár drobných a ona se ptala, jestli si to opravdu může vzít? Skoro jako kdyby jí tam nechávali milion. 😀 Za to nám tam nahrabala aspoň pořádnou dávku zmrzlé dobroty.
Po krátké pauze a dalších dlouhých kilometrech, jsme se dopravili do Pictonu. Tak, bylo to skoro v suchu. Měli jsme ještě pár hodin k dobru, než se budeme chystat na trajekt. Takže jsme se šli projít městem, dali si mléčný shake a stavili se na pláži. Teď už to tu vůbec nevypadalo jako nějaký zapadákov, jako když jsme tam přijeli poprvé. 
Podél pláže měli hezkou stezku, pro děti park s malýma vodníma atrakcema a prolízačkama. Tak jsme si tam taky trochu smočili nohy. Dojet do pomyslného průběžného cíle nás ale docela zmohlo, tak jsme se na chvilku uvelebili na lavičce a jen tak relaxovali, než se to pod náma začne houpat. 😉 
Uteklo to hrozně rychle. Ani jsme se nenadáli a už jsme stáli ve frontě na příjezd k nalodění. Když jsme přijížděli ke kontrolnímu okýnku na trajekt, doufal Víťa, že bude stačit naše online rezervace a kód, co měl v mobilu. Protože samozřejmě, nikde jsme si ten lístek nemohli vytisknout. Tak jsme se modlili ve shovívavý lidi a ve Víťův komunikační talent. 🙂 A co myslíte? No, jasný, na štěstí to dobře dopadlo. A Víťa dokonce dokázal domluvit i změnu jména. 😀 I když s touhle historkou se nám pochlubil raději, až když bylo po všem. 😀
Protože se nějakým nedopatřením, nejspíš automatickým dopsáním stalo, že jsem se v systému přejmenovala. Najednou jsem prý nebyla Petra Včelařová, ale Petra Pešek. 😀 Kurnik, vdaná jsem byla sotva dva měsíce, na nový příjmení jsem si teprve zvykala a už zas bych se měla jmenovat jinak? 😀 Hehe, to teda nevím, koho by pak při nějakým incidentu, na té potápějící se lodi, lovili. 😀 Takže i tohle se zdárně povedlo. A my už byli hnedka víc v klidu, jakmile nás i s Magdou pustili na palubu. 
Tohle epes rádes auto na fotce, na štěstí nebylo naše. I když ehm… po všech těch výletech polňačkama a offroad dobrodružstvím, vypadala Magda někdy dost podobně. 😀 Každopádně tuhle Toyotku si někdo převážel s náma na Sever. 😉
Z Pictonu jsme odráželi od břehu až odpoledne a měli jsme naplánované stejné ubytko ve Wellingtonu, jako když jsme pluli směrem dolů. Kemp to byl moc fajn, cena taky nijak strašná a hlavně už jsme věděli, kudy kam. Trošku horší bylo, že když bychom tam přijeli, byla by recepce už dávno zavřená. A co teda s tím? Víťa to na štěstí zase domluvil, že si můžeme v klidu zaparkovat auto, postavit stany a na zaplacení se prostě stavíme až ráno, jak budeme odjíždět. Takže super!
To, že se přibližujeme k Severnímu ostrovu, a tím se i krátí čas naší dovolené mi sice radost nedělalo 🙁 , ale těšila jsem se aspoň zase na teplou sprchu v kempu. 🙂
Ve Wellingtonu bylo zase mega větrno, jako posledně, když jsme tu byli. Takže kolíků ke stanům bylo potřeba tentokrát hooodně. I zem byla pořád stejně tvrdá, takže jsme tam v noci dělali trochu rozruch, když jsme se snažili je zatlouct pořádně, abychom do rána neuletěli. 😀