První pořádný výlet, aneb vyždímáno na maximum
So – 11.11.2017
Coromandel – New Chum Beach
Po první noci na Zélandu – ve spacáku a na nafukovací matraci, ale konečně v horizontální poloze, jsme se probudili do nového dne.
Jelikož na NZ nebývá zima jako u nás, nemají nikde topení. Možná proto jsem cítila všude v domě chladno, i když měli krásně mechovej koberec. Vůbec nechápu, jak to tam dělají – krátkosrstej, ale taaak měkoučkej! Je to úžasný. Venku bylo pozdní jaro, mělo začít léto, ale na mě byla asi pořád znát únava a hlavně listopad – to přece nemůže být teplo, ne? 😀
Posnídali jsme božský pomerančový džus a super jogurt s ovocem, oboje made in New Zealand. Všechno to jejich jídlo mi připadalo šíleně dobrý. Možná proto, že bylo místní a poctivý. Anebo tím, že jsme předchozí dva dny měli jen trvanliváče z letadla? 😀
Po jídle jsme si sbalili jen pár věcí, protože jsme věděli, že se večer ještě budeme vracet do domu. Alex nám dokonce půjčila vybavení na šnorchlování a neopren, když slyšela, kam máme namířeno. Počasí nebylo nic moc, lehce pod mrakem a mně byla pořád zima. Tak jsem se navlíkla několika vrstvama mikin a ani si v tu chvíli nedokázala představit, že vlezu do vody, byť v neoprenu. Ale protože dobrodružství nečeká, vyrazili jsme směr pláže Coromandel.
Než začalo oceánské dobrodružství, měli jsme po cestě pár nutných zastavení. Jako první nám Víťa ukázal, jak to vypadá u nich v práci. Pro holku je to prohlídka na pět minut. Maximálně na deset, včetně seznamování s místním osazenstvem. 🙂 Ale chlapi byli ve svým živlu. Jelikož Petr dělá ve stejné firmě, jen v ČR, tak si pořád vykládali, srovnávali, diskutovali. Víťa předváděl nové i staré modely náklaďáků, motory, divný síťky na sklo proti kamenům, urvaný a spravený zrcátka, který za týden řidič zase uvalí… Takže jsme se tam trochu zdrželi.
Teda mně se tam chvilku taky líbilo – podívala jsem se na retro kamion, dokonce si do něho sedla, volant měl na pravé straně, okoukla jsem několik Western Starů, MANů, nějakej obrovskej lodní motor, zaujala mě emergency sprcha… A to bylo tak všechno. Lidi z branže prominou… ale převodovkám jsem na chuť nepřišla, drátkům v elektronice nerozuměla, takže tam už nebylo moc co vymejšlet. 😀
Po kompletním prozkoumání servisu, podivování se nad pidi lisem a zvláštním nářadím, jsme se jeli mrknout na místní uličky. Malebná čtvrť se spoustou obchůdků, kde člověk našel všechno, co si jen zamanul. Prádelku, pekárnu, potraviny, nějakou nudlárnu, kde by mě nepřekvapilo, kdyby tam bydlela krysí rodinka,… prostě takovej malej Bronx. 😀 V jednom takovým pidi obchodíku jsme si ale koupili moc dobrej sendvič a mrkvový koláč. To je asi nějaký hit – ten mrkváč jsem najednou viděla všude. 🙂 Všechno jsme si vzali sebou, naskákali jsme do auta a pokračovali jsme v cestě.
Všechno jsme to doladili velkým kafem z benzínky (kafe z NZ benzínky = v ČR kafe z luxusní kavárny) a první kochání na sebe nenechalo dlouho čekat. Naši neuvěřitelnou cestu započala řada divných věcí u vjezdu na farmu, statek, dvůr. Skoro před každou bránou byla divná mikrovlnka, orezlá plechovka nebo jiný neidentifikovatelný předmět, který měl sloužit jako schránka na dopisy. 😀
Vzdálili jsme se městu a ujížděli jsme po úzké silnici, co se klikatila jak v horských vesničkách. Kolem spousta zeleně, samá ovce, když né ovce, tak palmy a džungle jak z pralesa. Byla to prostě nádhera. Trochu poprchávalo, ale to nás neodradilo od toho, abychom zastavili na jedné odbočce, která vedla na malou vyhlídku. Zahodili jsme auto, zapnuli bundy až ke krku, nasadili kapuce a hurá za prvním rozhledem do krajiny. Vyšli jsme pár schodků, nějakou blátivou cestičku do kopce a dostali jsme se na první stanoviště. Krom výhledu nás ale překvapilo ještě víc kapek, takže jsme se aspoň vyfotili, zasmáli se, udělali první zakázanou čur-pauzu v lese a jelo se zase dál. 🙂
Až jsme dojeli na místo, přemýšleli jsme (nebo aspoň já jsem přemýšlela) co si vzít sebou a jak moc se oblíct. Venku foukal studený vítr a byla docela zima. Ale zase jsme plánovali, že budeme u vody. Takže jsem se navlíkla jako na sibiř, 3 vrstvy dlouhých rukávů a do baťůžku plavky. Zajímavá kombinace, ale nakonec se hodilo všechno. 😉
Neušli jsme ani 200 metrů, když nastal první zádrhel. Trasa, kudy jsme měli jít, byla zaplavena vodou. Respektive mořem. Vlastně teda oceánem! 😀 No, byl to záliv s přítokovým korytem, ale jak naschvál plným vody. A teda nebyl to žádnej rybník. Pěkně se to tam mlelo. U vody stálo ještě pár lidí, co se jen tak procházeli a dvě holky, co vypadaly, že asi chtěly původně taky přejít na druhý břeh, ale vody bylo moc. Most nikde, lávka kde nic, tu nic. Tak jsem si myslela, že vzhledem k počasí (zase už začalo trošku kapkat), necháme tento výlet na jindy. Ale to by nebylo to pravé dobrodrůžo. Hlavně, když je vedoucím výpravy Víťa! 😀
S Petrem jsme si zatím fotili okolí, mušle v písku… a než jsme se stihli otočit, Víťa už byl v trenkách a testoval teplotu, hloubku i proud toho koryta. 😮 Jelikož je to vysokej chlap, vůbec mě nepotěšilo, že si při „překračování“ namočil zadek. 😀 Se svým vzrůstem už jsem se viděla, jak se tam plácám a lapám po dechu, s baťohem a věcma nad hlavou, abych nic neutopila. 😀
Když jsem pak viděla kluky na druhé straně, došlo mi, že asi fakt jdeme a ani voda nás nezastaví. Hm, tak jo. Né, že bych neměla vodu ráda, aji si myslím, že jsem celkem dobrej plavec. Ale venku bylo tak 16 °C a moře studený, já na sobě dvacet vrstev hader a měla bych se koupat?! No, nebyl čas, hrát si na slečinku. Sundala jsem boty a nasoukala je do baťůžku. Kalhoty a ponožky jsem si narvala pod bundu, takže jsem vypadala jako v naducané modré záchranné vestě, co mě teda spíš pošle ke dnu. 😀 Ale připravovala jsem se na věc.
Kluci to dobře otestovali, Víťa si to párkrát přešel tam i zpět, až mi našel nejlepší místo, kde byla největší jistota, že nezahučím. Holky, co pořád pobíhaly kolem prvního břehu, nás povzbuzovaly a mně i odstartovaly fajn načasování, kdy se do té vody vrhnout, než se zvedne další vlna.
Hladina klesla, já se odhodlaně rozběhla, ale když už mi vlnky šplouchaly o zadek, najednou jsem tak rychlá nebyla. No, zkuste si běžet pod vodou, je to fakt sranda. 😀 Do toho se začal zase točit nějaký proud. Takže Víťa – hrdina, nastartoval svoje kovbojský stehna a jal se mě zachraňovat. 🙂
Byla to taková všehochuť pocitů – strašně jsem se smála, přitom jsem drkotala zubama, zároveň trošku trapas, že tam běhám s mokrým skoro holým zadkem, a současně jsem se těšila, co bude následovat.
Než jsme se oblíkli, tak jsme se slavnostně sušili, procházením se po druhé straně pláže.
Před námi byl přechod po lávových kamenech, přes prales, pachtění v blátě, lezení na malou skálu, ale výhled stál za to. Trochu mi to připomínalo scénu z filmu Pláž, kde byl ostrov, na pláži bylo jen pár lidí, jinak palmy, kapradí a nikde nikdo. Pod námi to totiž vypadalo podobně. Dole byla jen skupinka asi čtyř lidí a vypadali, že jsou zrovna na odchodu, takže je tam hezky vystřídáme.
Sestoupali jsme ze skály dolů a byli jsme na pláži úplně sami. Písek byl bílý a jemný. Už jsme byli zase bosí. Krásně se v něm chodilo i bořilo. Struktura zátoky směřovala do oblouku, takže se před námi krásně otevírala čistá osamocená pláž, lemovaná z jedné strany skalisky a zeleným porostem, z druhé strany rozbouřeným oceánem, kde se přelívala vlna za vlnou. O kus dál z vody vykukovala skála, co vypadala jako pár kamenných ostrůvků. Byl to pohled jako z pohádky. Ani jsme nepotřebovali slunce. Stačilo být prostě přítomen tělem i duchem.
Uvědomovala jsem si to víc než cokoli jiného. Ťapala jsem si v ledovém moři, mezi prsty mi klouzal písek a já viděla tu nádheru okolo. A to, že tam můžu být. Že právě já jsem tam. Živá a zdravá, a můžu to vidět, můžu si na to sáhnout, můžu to cítit a na plno vnímat. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. S výdechem jsem otevřela oči a rozběhla se po pláži jako střelená. 😀 
Běžela jsem hlava nehlava, smála se a přitom brečela, voda kolem šplouchala a já se cítila jako blázen, ale hrozně šťastně. Když jsem se zastavila, zjistila jsem, že kluky jsem nechala někde za sebou. A tak jsem si tam dál hopsala v tom svým štěstí a euforii. A bylo mi jedno, co si kdo myslí, protože tam stejně nikdo nebyl. A mně bylo úžasně. 🙂
Jakmile mě kluci došli, dali jsme si věci na jeden větší kámen. Nemuseli jsme se ani přemlouvat, věděli jsme, že když už tam jsme, tak se prostě musíme vykoupat. Nahodili jsme plavky a v té zimě jsme se odhodlali do vln. Já jsem si ještě moc dobře pamatovala, jak je to studený, takže nějaké osmělování nepřipadalo v úvahu. Muselo to být jedině vstup šokem. Opatrně jsme přistoupili na kraj, ale já se svým aktuálním šílenstvím v hlavě, jsem se rozběhla proti vlnám. Je vám asi jasný, jak to dopadlo. 😀 Běžela jsem asi 4 kroky, pak mě vlna zbrzdila tak, že jsem o ni v podstatě zakopla a už jsem „elegantně“ zaplula pod hladinu. V tom vlnobití mě to moře sežralo tak jako tak. Ale nečekala jsem, že tak brzo. 😀 Chvilku jsem se tam mlela, ale plavat se moc nedalo. Vždycky mě to za chvilku vyplivlo na břehu. 
Zima byla jako blázen, voda nás štípala do očí, sůl drhla v puse a písek jsme měli snad všude. Ale bylo to boží! Kolektivně jsme se třepali zabalení v ručnících a aspoň jsme se posilnili svačinkou.
Nazpátek jsme se museli vydat stejnou cestou. Psychicky jsem se připravovala na ten brod. Sranda byla, že když jsme tam došli, voda byla kompletně pryč. 😀
Cathedral Cove
Další cesta směřovala na pláž s velkým turistickým ruchem. Cathedral Cove je jeskyně na pláži, která je snad na všech romantických NZ fotkách a brožurách. Přes den tam bývají stovky lidí. Takže vlastně štěstí, že my jsme tam dorazili skoro v noci. 🙂 Tohle bylo místo, kde Víťa už před tím na výletě byl – ovšem ve dne. A večer to prý zase mělo jiný rozměr. Se zacházejícím sluncem se moře i obloha barvila do fialova, pak do tmavomodra a snad i zatočená kapradina se v tu chvíli tvářila děsně romanticky. 
Sešli jsme na pláž, kde jsme se snažili o tu fotku, na kterou se přes den stojí fronta. No, sice tam lidi nebyli, ale po tmě to taky nebylo nic moc. Aspoň jsme se nasmáli. Protože reflexní prvky jsou na fotkách s bleskem mocný zlo. 😀 Celý to místo bylo ale moc pěkný, po cestě byly rozesetý svíčky, vedoucí do jeskyně, kde byl hotovej svíčkovej ráj. Samozřejmě, že to nebylo kvůli nám, ani kvůli turistům. Ale zrovna tam kluk požádal holku o ruku. Tak tam seděli na dece uprostřed jeskyně, kolem nich svíčkový srdce. Vypadal
i fakt šťastně a ta budoucí nevěsta to všem kolemjdoucím vykládala. 😀
Prošli jsme jeskyní na další část pláže, kde bylo víc kamenů, na který se dalo sednout, lehnout, nebo se o ně prostě opřít. A u vody, vlastně skoro ve vodě byl takovej divnej, lehce nahnutej balvan, skoro jako šikmá věž v Pise. 🙂 Kolem šplouchala voda, ale bylo vidět, že už je jí míň, než bylo odpoledne. Bavila jsem se chozením okolo toho zapíchnutýho šutříku a představovala si, jak se tam asi lidi přes den fotí. Svoje myšlenky jsem vykládala i nahlas. „Tady si určitě každej stoupne, natáhne ruce, fotí se a tváří se, jakože ten balvan podpírá.“ A jak jsem řekla, postavila jsem se na místo, kam se kámen nahýbal, a opřela jsem se rukama o skalisko. „Ale to je kolem určitě víc vody, takže….“ 
No zbytek už jsem nedořekla a jen jsem pištěla. 😀 Chtěla jsem totiž říct, že je kolem určitě víc vody a oni jsou tak zabraní do skvělé fotky, že se zvedne vlna a zalije jim nohy, boty, všecko. A v tu chvíli, jak jsem na to pomyslela, mi vlna zalila nohy, boty, všecko. 😀 Věděla jsem, že se to může stát, tak jsem počítala s tím, že bych rychle uskočila. Jenomže to by za mnou nesměl v tu chvíli stát Petr s pěkným úmyslem, že mě zrovna začne zezadu láskyplně objímat. A já nebudu mít kam uhnout. 😀
Trochu zmáčení jsme si ještě dali romantickou sváču ve tmě a udělali pár fotek. Šnorchlování, které tam bylo původně v plánu, jsme ale pro jistotu vynechali. Už tak byla docela zábava, jak jsme bez světel vyrazili zpátky k autu. 🙂 Mobil jsme zapnuli jen v případě nouze.
A tak jsme si to užili. Na plno. Já dokonce i s mokrýma botama. 😀 Štěstí, že jsem v autě měla aspoň náhradní ponožky. Zmáchaný jsem ždímala, zatímco kluci dolívali do auta chladicí kapalinu. Samotný krmení té bezedné nádržky byl taky zážitek. Dokonce takovej, že se to stalo každodenním pravidlem po dalších 20 dní. 🙂 Ale o tom zase později… 😉