NZ – DEN DVACÁTÝ
Poslední výlet do džungle
St – 29.11.2017
Ráno jsme se lehce nasnídali a dojedli pár posledních zásob. Předchozí večer jsme totiž vzpomínali na kavárnu Pens café, kde jsme se stavovali po cestě na jih. Měli tam výborný žampionový krém, kterej mi kluci s borůvkovýma lívancema záviděli. 🙂 Tak jsme si řekli, že ten si prostě ještě musíme dát. Sice jsme nevěděli, kde to přesně je, ale tušili jsme, že někde tím směrem stejně pojedeme. Plán jsme teda měli, tak jsme sbalili stany a vyrazili na cestu.
Netrvalo to ani tak dlouho a po pár hodinách cesty, jsme dostali svoji vysněnou baštu. 🙂 Sice jsme byli trochu zklamaní, protože místo krémové omáčky, kterou jsem svačila při cestě tam, tak jsme dostali spíš takovou vodovou smetanovou polívku. Peťan říkal, že to bylo tím, že jsme si to dali všichni, takže tu dávku prostě museli zředit. 🙁 Ale hlad to utišilo a náladu jsme si spravili dortíkem jako zákusek. 😉
Konečně jsem si i vyfotila těch několik set tisíc propisek (na fotku se jich teda asi tolik nevešlo) a ochutnali jsme nový příchutě Bundabergů – alias Brundibárů.
Už jsme měli namířeno směr Auckland, ale přece jen se nám podařilo, užít si ještě poslední výlet v přírodě. Prý to bude spíš taková procházka. Teda podle Víti. 😀 Ale víme, jaký on má měřítka, že jo. 
Takže i když jsme byli čistě oblečení a vymydlení, za chvilku jsme funěli, byli zpocení a rudí, jako prasátka. 😀 Štěstí, že jsem se nenechala zlákat myšlenkou o klasických teniskách a obula „těžký“ boty. Měl to být další takový easy trip. Ale jelikož jsme pořád šplhali do kopce a peklo sluníčko, zas tak jednoduchý to teda nebylo. 😀 
Cílem byla vyhlídka na vodopád. Trasa měla dvě části. Jednu jsme zdolali celkem rychle a ani nás nepřekvapovalo, že jsme potkávali lidi v žabkách. Končilo to na můstku, kde byl výhled na vodopád ze spodu. Už tehdy jsme byli uřícení a rudí. 
Chtěli jsme se vyfotit, že jsme teda zdárně došli do půlky, ale vůbec se nám to nedařilo. Buď moc stínu, kvůli stromům, nebo moc světla, kvůli sluníčku. A když už tam konečně bylo něco vidět, všichni jsme vypadali strašně. 😀 Rudí a zplavení jako po uběhnutí maratonu. 😀 A vedle těch návštěvníků ve vycházkových botkách, jsme vypadali asi ještě extra ušmudlaně. 😀 My jsme ale ambiciózně pokračovali vzhůru.
Lidí už ubývalo, naopak přibývalo klouzavýho prachu, skalisek a balvanů a v neposlední řadě kořenů, na který jsme si museli dát pozor. A když jsme konečně vyfuněli nahoru, odměnou nám byl nádherný výhled do přírody, a přitom jsme tam byli docela sami. 🙂 Byl to naprosto uchvacující pohled. Ráj na zemi jako na dlani. A to už se mi o to víc chtělo zamáčknout slzu, když jsem věděla, že tenhle výhled už je nejspíš náš poslední… 
Protože bylo opravdu mega vedro, pohrávali jsme si s myšlenkou, že bychom se vykoupali v potůčku, co vede do vodopádu. Bohužel jsme nenašli žádný zpevněný břeh nebo sestup do vody, kde by nehrozilo, že si rozbijem kokos. 🙁 
Kameny totiž byly pokrytý řasama, který byly kluzký jak mýdlo. A na ty poslední dny, se zmrzačit, to jsme teda nechtěli. Takže koupačka v potoce se tentokrát nekonala. Trochu mě to mrzelo, chtěla jsem si vynahradit koupání, kdy mi ledová voda málem ukousala nohy. 😀 Ale za každou cenu to taky nemělo smysl. Aspoň jsme si užili kochání přírody, se vším všudy – totiž abyste si nemysleli, že Nový Zéland je jenom krásnej a úžasnej, něco hnusnýho jsme přece jen viděli. 
😀 Byl to nějakej hmyzák, houpající se na větvi, co mi málem cvrnknul do nosu, když jsem se snažila dostat k vodě. Fůůůj, no, toto bych teda nechtěla potkat třeba v koupelně nebo někde zalezlý v botě. Na štěstí to vypadalo, že už je to uschlý, bez známek života, tak to mě trochu uklidnilo, že mi to nezačne bzučet okolo hlavy. 😀 Pro představu o velikosti hmyzosaura – na fotce je Víťova ruka (a že ten má ruky jak lopaty). 😀 Chuťovečka.
Naši touhu po osvěžení nakonec vyřešila sprcha z mini vodopádku, jakmile jsme slezli dolů. 
Bylo to ohromně osvěžující. Ještě jsme se teda mohli vyráchat v řece dole. Tam spousta turistů tenhle nápad dostala taky. Ale už jsme se mezi nima nechtěli míchat a potřebovali jsme nahnat čas.
Do Aucklandu jsme dorazili už celkem pozdě večer. Byla už tma. Byli jsme sice unavení a né úplně čistí, ale rozhodně dost hladoví. A tak se Víťa rozhodl, že nás nejdřív vezme do jeho oblíbené rychlé restaurace. Jako správnej náš člověk věděl, že nám v takových situacích udělá největší radost právě jídlem. 🙂 Takže jsme nadšeně souhlasili.
Bylo to kousek od letiště a prý si tam občas chodí spravit náladu. 
Carl’s Jr. Chargrilled burgers, se ukázalo skoro podobný jako Fergburger. Hlavně teda velikostí burgrů a stylem obžerství, jaký jsme tam zase rozjeli. 😀 Nic podobnýho u nás není. Aspoň jsem to dodnes nezažila. Ale tam to bylo luxusní, poctivý hovězí maso, Peťan ten měl Jack Daniel’s omáčku, k hranolkům nám dali asi tisíc pytlíčků s tatarkou (kterou jsme ani nepoužili, protože se na nich roztíkal exkluzivní nastrouhaný kořeněný sýr) a všechno to bylo naprosto skvělý. Tak jsme se na závěr zase naprali. 🙂 Ještě teď mi tečou sliny, když si na to vzpomenu. 😀 
Byli jsme tam až do zavíračky. Jelikož jsme přijeli něco kolem deváté a ve 22:00 zavírali.
Do Auckladnu do Papakury, která byla Víťovým tehdejším domovem, jsme dorazili už za hluboké tmy. Z auta jsme vyskládali věci, abychom si vysušili boty, vyvětrali zatuchlost z oblečení a nachystali si spacáky na nocleh. Ale čekalo nás malé překvápko. S velkou nafukovací matrací, kterou jsme měli v domě půjčenou po našem příletu, tak si během třítýdenní nepřítomnosti hravě poradil Alexin kocour a jeho drápky. Takže madračka vyfouklá a kolem tři přecpaní, smradlaví a unavení lidi (myslím tím nás :-D) zkoumali, co s tím. 😀 Než jsme přišli na to, že je tam obří díra, vzbudili jsme celej barák tím, že jsme se to snažili nekonečně dofouknout pusou. 😀 Střídali jsme se s Petrem, fučeli do toho o sto šest, ale furt to byla taková měkká žoužel. Až pak Víťa našel nafukovací motorek, vzbudila se i Alex a všichni jsme nešťastně koukali na tu obří trhlinu uprostřed. 🙁 Takže jsme opět vytáhli karimatky. A to teda zase ani né naše, protože ty se nám na krásno rozbily a začly se samy od sebe vyfukovat asi v půlce pobytu. 😀 Takže Víťa, kterej už se dočkal své postele, dal na noc Peťovi svou karimáťu a já jsem měla už od Glenorek půjčenou karimatku z krabice od Pavly. Sice to pořád nebyla postel, ale na extra mechovým koberci a na funkční karimatce, se to tomu docela dost blížilo. 🙂
Po vyplýtvání veškeré teplé vody ve sprše, jsme všichni padli utahaní jako koťata. 😉 A nevím, jestli jsem si za tu dobu získala nějakou otužilost nebo co, ale jak mi tam ty první dny byla zima, tak tentokrát jsem se v noci převalovala vedrem. Nebo že by mě přemáhala cestovní horečka? 😀