NZ – DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
Čt – 30.11.2017
Poslední večeře a mistr Tetris Nr. 2
Nastal náš poslední celý den na Novém Zélandu. Ráno jsme dojedli naše cestovní zásoby a byli jsme připraveni zavítat opět do civilizace. Víťa měl v plánu, vzít nás do víru velkoměsta, roztočit naše totálně prázdný peněženky. 😀 Hodili jsme se teda do gala. Vzali jsme na sebe poslední čistý oblečení, co jsme si záměrně nechali v Aucklandu. Já si dokonce vzala jediný letní šaty, co jsem sebou měla. 😀
Než jsme vyrazili, znovu jsme postavili stan. Tentokrát před domem, abychom ho mohli nechat proschnout na sluníčku, než ho zase zmuchláme do kufru a pošleme zpátky do ČR. V tu chvíli se nám taky naskytla příležitost, spatřit ty změny, co se za dobu naší nepřítomnosti udály. Všechny keříky a stromky, které rostly okolo domu, byly fuč. Zbyla po nich jen naštěpkovaná hromada. Koukali jsme jako blázni. Paní domu Alex, sice říkala, že tam budou dělat nějakou údržbu. Ale že to vzali teda z gruntu.
Peťan šel na obhlídku za dům a donesl tři koule, co vypadaly, jako pomeranče. Dokonce to i vonělo, jako pomeranče. Vzpomněli jsme si na začátek naší cesty, kdy se tam ochomejtali snědí hoši a ptali se, jestli si to můžou posbírat. No jo! Byly to pomeranče! Teda spíš pozůstatek, co opadal ze stromku, než přišel do cesty „zahradním údržbářům“. Petr se s tím nemazal, chtěl to hned vyzkoušet, takže kapesním nožíkem rozkrájel jednu tu oranžovou věc a hned se do jedné čtvrtky pustil. Víťa na něho nedůvěřivě koukal. „Jestli mi po tom bude blbě, že je to nějaký jedovatý, tak za to budeš moct ty!“ „Cooo, vždyť je to normální pomeranč,“ říkal Peťan a podával mi taky jeden dílek. Po prvním soustu, obavy zmizely. Byla to dobrota! „Hmm, dobrý pomíky.“ Smáli jsme se, jednak Víťovýmu označení pro pomeranč, a taky tomu, co následovalo. Protože prohlásil: „Jé, takovou věc, bych chtěl mít doma na zahradě.“ A pak se podíval na tu naštěpkovanou kupku. 😀 No jo, holt jak jsou některý věci skvělý, si člověk často uvědomí, až když je ztratí…
Než jsme naskočili do auta, stihl ještě Víťa vyfotit zajímavou věc. Totiž tachometr. Než jsme přiletěli, akorát měnil Magdě olej a jel na technickou. Na štítku s olejem tedy byl stav 256 486 km – ze dne 28.10.2017. My jsme přiletěli 10.11.2017 místhího data. Takže něco málo do té doby asi najel. Ale i tak – po naší návštěvě měla Magda nalítáno celých 247 885 km a to bylo 30.11.2017. Kdo najede za měsíc tolik kilometrů? 🙂 
Bylo to neuvěřitelný. Když nám to říkal, málem nám spadla brada. A korunu tomu nasadil fakt, že si nemyslel, že by to to auto zvládlo. Že byl přesvědčenej, že ho tam někde zahodíme, necháme, darujeme na náhradní díly a pofrčíme zpátky vlakem nebo letadlem. 😀 A to nás čekal ještě jeden menší výlet…
Nacpaní „pomíkama“, jsme se vydali vstříc velkoměstu, splnit jeden bojový úkol. Koupit velkej kufr a „strečku“. Takovou tu fólii, co s ní omotáte a zabalíte kde co, aby se to nerozbilo. Přece nebudeme utrácet majlant za tu službu na letišti, ne? Zvlášť, když budeme mít 5 kufrů. 😀
Nejdřív jsme se stavili do něčeho, co bych přirovnala k našemu Decathlonu, ve spojení s Bauhausem a ještě čímsi. Měli tam totiž úplně všechno, snad kromě potravin. Ale mega moooc sportovního vybavení, neopreny různých provedení, střihů a barev – jen tak na věšácích. Pro ně asi normálka jak u nás třeba obyč trička. 😀 Milion dvacet samonafukovacích karimatek, kancelářský potřeby, zahradní věci a kufry. Proto jsme tam taky byli. Hlavní mise. Abychom koupili kufr, kam Víťa poskládá věci z obří krabice pro Páju.
Prvotní plán byl – poslat to tak, jak to je v krabici. Ale to jsme mu rozmluvili. Jednak už jsem viděla, jak se krabice roztrhne a věci, který ani neznám, se válej po páse nebo jinde po letištní hale. A taky to podle rozměrů nesplňovalo limit. Platit za další zavazadlo, ještě k tomu za nadrozměr, i když je to jen krabice, to nechceš. Takže nakonec plán B – největší a nejlevnější. Ať chudák holčina moc nepřeplatí. „Máte tady někde Vietnamce?“ Napadl mě hned výjev z bněnského podchodu pod Hlavním nádražím, kde se to kuframa „za babku“ jen hemží. Ať se to klidně po příletu rozpadne, hlavně, ať to moc nestojí. Je to nouzovka, tak se k tomu takto musíme postavit. Ale to není Víťův styl. Ten jde po kvalitě. Radši si připlatí, aby to něco vydrželo. Není divu, když sám si pořídil Samsonite s doživotní zárukou, že se mu ty levný zavazadla moc nelíbily. Ještě ke všemu, černý velký kufry byly vyprodaný a modrej kufr? 
No fuuuj, modrej, to dělá ten kufr ještě hnusnější, než je. 😀 Nakonec jsme mu připomněli jeho vlastní prvotní nápad odesláním v chatrné krabici. Tak proč by najednou chtěl kupovat kufr za 200 dolarů. Aby to pak nebylo víc, než ten doplatek na letišti. 😀 Postavila jsem před kluky teda velkej modrej kufr za 59 dolarů. Názorně se s ním párkrát projela uličkou mezi regálama, jako nějaká letuška, abych mu vnutila pocit, že i modrej, je vlastně docela hezkej. Navíc ho mezi těma všema černýma hranáčema hezky poznáme. A přidala jsem k tomu asi dalších pět výhod, co mě k tomu zrovna napadly. 😀
Pak jsme se ještě vydali v honbě za strečkou, abychom kufříky hezky zabalili do fólie. Lítali jsme v obchodě, okukovali všechny poličky a přemýšleli, kde by to mohli mít. Nakonec jsme bezradně vyslali Víťu na průzkum k prodavačům. Nějak jim vysvětlil, co potřebujeme. Což mě přivádí k myšlence, že vlastně ani nevím, jak se to spisovně řekne u nás. Obalový materiál? Pro mě je to prostě strečka. 😀 Takže jsme ji měli. Teda taky nebyla úplně levná, ale určitě stála míň, než by z nás vyždímali baliči u letadel. A taky lepší, než sbírat svoje svršky a spodky někde po letištní hale. 😀
Po splnění tohoto úkolu, už jsme měli „volno“. Jeli jsme do nákupáku, kterej byl podobnej naší Olympii, jen ještě mnohem větší. Zaparkovali jsme v místním bludišti a začalo trochu pršet. Takovej menší letní deštík. Uvědomili jsme si, že máme u domu rozloženej stan, bez horní plachty. Take jsme doufali, že to bude jen malá přeháňka. Přeběhli jsme ke vchodu a šli jsme si užít trochu toho shopování. 🙂
Hned z kraje jsme si dali malou svačinku – ovocnej fresh shake od firmy Tank. Na výběr byla spousta různých druhů, od sladkých, přes energizující, zdravé, se semínkama nebo jogurtem. Každej, vybaven velkým kelímkem lahodného smoothie, jsme se procházeli po tom fashion mallu. 
Prošli jsme si tisíce obchodů, drogérek, parfumérek a kdo ví, čeho všeho ještě. Všude hrála velmi otravná a hlasitá vánoční hudba. Ale né takový pěkný koledy, jak máme u nás. Ale sto různých verzí jingle bells a podobných fláků.
Nejvíc času jsme asi strávili ve voňavých obchodech. Tedy hlavně v novozélandským Lushi, kde jsme očuchávali všechny možný másla, mlíka (všechno na tělo), mýdlové bábovky a mycí cukrovinky. Nejvíc nás ale uchvátily bomby do koupele. Lush znám jenom když mi z tama někdo něco daruje. 🙂 Vím, jaká je za ty jejich výrobky palba, ale taky vím, jak je to Boží! A navíc všechno přírodní, bio, eko, prostě luxus.
Vzpomínala jsem, jak mi k narozkám dala sestřenka šumivou bombu ve tvaru dárečku. Taška mi z toho voněla snad tři roky! To jsme ještě měli vanu… No a z koupele se tehdy stala nezapomenutelná show. 
Hodila jsem tu věc do horké vody, všechno začalo bublat, pěnit, pak voda začala měnit barvu a až se vše uklidnilo, na hladině plavaly nějaký hvězdičky a třpytky. Možná trochu divný, ale pro tělo i mysl, to byl naprostej balzám. Všem doporučuju, je to fakt zážitek! No a tak jsem tady tohle všechno Víťovi povykládala. Kruciš, měli by mi zaplatit za takovou kvalitní reklamu, protože jsme tam pak strávili celo věčnost! 😀
Vybírali jsme, která koule, dáreček, stromeček nebo vločka, bude nejlepší a nejvoňavější a vyhraje tu jedinečnou příležitost, stát se Vánočním dárkem. 😀 
Představte si, měli tam dokonce i ten dáreček, takže ten se okamžitě ocitl u Víti v košíku. Hned se nás ujala jedna slečna prodavačka a ptala se, co nám voní, co bychom rádi, a jakpak ta koupel vypadá. Pak se nás zeptala, jestli to chceme vidět. Tak jasný, že jo. Ale samozřejmě jsme za tím viděli nějakej háček. Víťa se ptal: „A to nám to jako předvedete? A zadarmo?“ Taky mě jako první věc napadlo, že asi jen tak pro naše úsměvy to nebude. A ona, že jo, že to hodí do vody, ať si to můžeme vyzkoušet. Tak ještě padlo několik dotazů, jestli to není plýtvání nebo jestli to není škoda… Ale prý to tak dělají normálně. 🙂
A tak teda že jo. Slečna zvedla tu šumivou kouli, s motivem Zeměkoule, nad hlavu a začala svolávat všechny návštěvníky, aby se šli podívat na tu parádu, co to udělá ve vodě. Kolem lavoru nás bylo asi 6. Takže my 3 a ještě nějací další kolemjdoucí. Pic, a koule byla ve vodě. Procedůra byla dost podobná, jako s mým dárečkem. Jen tady ta pěna byla nejdřív jasně modrá, a pak se začala místy zbarvovat do zelena a růžova, podle toho, jak se jednotlivé složky rozpouštěly. 
Slečna se názorně chvilku ráchala rukou v lázni, potom nabrala do hrsti trochu pěny a plásla nám to na ruce. 😀 Vyzvala nás, ať si to zkusíme, promneme pěnu mezi prsty, a pak si užíváme pocitu vláčnosti a hydratace, a přitom úžasné čistoty a vůně. Skoro jako v teleshoppingu. Akorát chlapi by asi poznamenali, že Horst Fuchs nebyl tak podmanivej a hezkej. 😀
Takže jsme si to chvilku mydlili, pak jsme poděkovali, Víťa přihodil do košíku další tři bomby (včetně Zeměkoule) a spokojeně jsme se chystali k pokladně. Ovšem to by nás nesměla zastavit další slečna, se dvěma záhadnýma kyblíčkama. V jednom byl obsah téměř na dně, druhej skoro plnej. Jednalo se o tělové mléko. Nejdřív nám to dala očuchat, a pak jsme si mohli vybrat, který budeme chtít natřít na ruce. Kluci to sice očuchali, ale to bylo tak vše. Takže testování zůstalo na mě. Stejně jako asi většina návštěvníků, mám raději kávu v tekuté formě, než v krému. Takže mě dostala sympatičtější vůně zeleného čaje ve skoro vyplácaném kelímku. A tak jsem dostala pěknou dávku, kterou jsem si roztírala po rukách. Opravdu moc hezky to vonělo a krásně se to vstřebávalo.
Vydrželo mi to celý den! A kluci mi pořád čuchali k rukám a žasli nad tím, že v tom Lushi fakt nekecali, opravdu jsou ty ruce hebký a voňavý. 😀 Až někdy pojedu do Prahy, musím se v té jejich prodejně určitě zastavit. I když bych teda raději zpátky do té novozélandské. 😉
Nakoupili jsme pár posledních dárečků, něco málo na doma, spoustu kokin a drobností. Jako poslední večeři jsme si zvolili tu samou, která byla i naší první – sushi. Ze stejné prodejničky, Víťou osvědčené, jako na začátku našich cest. Jen tentokrát na nás Víťa mluvil už plynule česky, my jsme byli plně přizpůsobeni na novozélandský čas a k naší pestré objednávce, jsme přidali ještě pár kousků mochi. Teda nějakýho toho jejich zákusku z červených fazolí a zeleného čaje. 🙂
U Víti doma nás čekalo překvápko. Teda trochu nemilé, protože déšť se kompletně postaral o náš nezakrytý stan. Místo toho, aby uschnul, úplně v něm stála voda. Peťan ho sice chtěl rovnou hodit do popelnice, ale já jsem ho ještě chtěla zachránit. Ale protože venku pořád poprchávalo, nakonec ho po mým přemlouvání nějakým způsobem, zavěsili do garáže, kde celý odpoledne a večer, okapával.
Na večeři jsme si to všechno hezky nachystali. Tuňák, losos, avokádo, všechno hezky zabalené do rýžového kabátkku s řasou. K tomu kuřecí nugetky se sladkou chilli omáčkou. 
Prostě delikatesa. Dali jsme si k tomu vínko, tentokrát bílé. Ale opět jeden z NZ skvostů – Savignon blanc (Wairau River). Uvnitř se mi chtělo brečet, byla to naše poslední večeře. Ale chuťový buňky skákaly blažeností. Vlastně celý mě to tak nějak dojímalo…
Jakmile jsme byli po jídle, nastala ta nejmíň příjemná část každého cestovatele. Balení nazpátek. A hlavně, jak to všechno narvat zpátky? Víťa toho taky nebyl ušetřen, měl na starosti sbalit věci pro Pavlu z její krabice a vyházet vybrané věci, který se do kufru buď nevejdou a nebo se nevejdou váhou do limitu. Ve druhým případě skončilo mimo pár knížek. Což mi bylo hrozně líto, že by je tam nechala. Ostatně mně je skoro vždycky líto něco vyhodit. 😀 A co teprv, když se jedná o knížky. Takže jsem nějaký na chvilku „adoptovala“ a dala jim bydlení v jednom z našich kufrů. 😉 Ale to bych předbíhala. Ještě před tím, jsme tam museli nacpat naše věci. 😀 Peťan už se, po první zkušenosti, od balení distancoval. Tento Tetris raději svěřil mně. A jelikož Víťa měl taky spoustu věcí, který chtěl vzít do ČR své rodině k Vánocům, musela jsem to pořádně namyslet, kam co zabalit. Hrouda dárků byla obrovská, hrouda hader ještě větší. 😀 Ale jako praktická žena, jsem si s tím přece musela poradit. 
Jako kulisu jme si pustili tématický film „V zajetí rychlosti“ (v originále The World’s fastest Indian, odehrávající se na NZ, o kterém se můžete dočíst v předchozích kapitolách) a dali se do balení. Tolik minibalíčků, zmuchlanin, rulování a smotanin, jsem snad v životě nevytvořila. Ale zaplnila jsem každou skulinku ve všech kufrech a byla jsem ráda, že se to tam všechno vešlo. 
Samozřejmě, nejen kvůli váhovým limitům, jsme tam Víťovi nechali spoustu věcí. Cestovní pastu na zuby, deodoranty, ústní vodu, sprcháče a nějaký víceúčelový léky, jako kapky do nosu nebo paralen. Sice se tyhle léčiva dají na NZ běžně sehnat, ale v ČR to určitě vyjde mnohem levněji. A tohle se snad bude Víťovi jednou taky hodit. 😉
Než jsme to všechno dotáhli k dokonalosti, film dávno skončil a uběhly asi čtyři hodiny. 😀 Ani nevím, kdy přišla Alex – paní domácí a obdivuju ji, že jí nevadilo, že tam tak dlouho skládáme, kramaříme, neustále přenášíme kupky se spoustou hader, přitom sami jsme jen v gaťkách (trenkách) a tričku a roztahujeme se přes celej obývák. 😀 
Přesto jsme ještě museli upravit pár drobností. Třeba přestěhovat ty výše zmíněný knížky, jelikož Pájin kufr byl úplně na knop. 😉 Chlapi ve finále omotali zkušeně kufry strečkou, naše srdce zaplesaly nad dokonaným dílem a šlo se na kutě. Odlet byl brzo ráno, takže na spaní jsme taky měli jen pár hodin. 😉 Už se nám to nezadržitelně krátilo. Nevěřila jsem, že už fakt poletíme domů. 🙁
I když cesta byla taky zážitek. Ale o tom zase příště…
Pozn.:
V nákupáku jsem nefotila. Myslím, že to není ani povolený. Takže ilustrační obrázky z Lushe, jsou vypůjčeny z googlu zde:
https://www.google.com/imgres?imgurl=https%3A%2F%2Fcdn.cliqueinc.com%2Fcache%2Fposts%2F263577%2Fthese-are-the-10-best-selling-lush-bath-bombs-2892110.640x0c.jpg&imgrefurl=https%3A%2F%2Fwww.byrdie.com.au%2Flush-bath-bombs&docid=lpx_qMzP19DzKM&tbnid=a9IXKReaPK5WzM%3A&vet=10ahUKEwj03cuHkLzgAhVBaVAKHU7TCkcQMwg9KAIwAg..i&w=640&h=640&bih=612&biw=1280&q=lush%20bath%20bomb&ved=0ahUKEwj03cuHkLzgAhVBaVAKHU7TCkcQMwg9KAIwAg&iact=mrc&uact=8
https://www.google.com/imgres?imgurl=https%3A%2F%2Fd2rd7etdn93tqb.cloudfront.net%2Fwp-content%2Fuploads%2F2017%2F03%2Flush-bath-bomb-horoscope-social-032017.jpg&imgrefurl=https%3A%2F%2Fwww.sweetyhigh.com%2Fread%2Flush-bath-bomb-horoscope-032217&docid=Ob5Bv0r25O_XGM&tbnid=0p3ZKcCZtWB_TM%3A&vet=10ahUKEwj03cuHkLzgAhVBaVAKHU7TCkcQMwhoKCAwIA..i&w=900&h=489&bih=612&biw=1280&q=lush%20bath%20bomb&ved=0ahUKEwj03cuHkLzgAhVBaVAKHU7TCkcQMwhoKCAwIA&iact=mrc&uact=8
https://www.google.com/imgres?imgurl=https%3A%2F%2Ftheregister.co.nz%2Fmedia%2FVERSIONS%2Flongform%2Fimg_7847_feature-full-img–med.jpg&imgrefurl=https%3A%2F%2Ftheregister.co.nz%2Ffeatures%2Fscents-and-sensibility-lush-cosmetics&docid=oYjfsfpzkaIU6M&tbnid=UXBadU8ES5UOlM%3A&vet=10ahUKEwjv7KitkLzgAhWPa1AKHYjfBM4QMwhYKBUwFQ..i&w=1023&h=682&bih=612&biw=1280&q=new%20zealand%20lush%20bath%20bomb&ved=0ahUKEwjv7KitkLzgAhWPa1AKHYjfBM4QMwhYKBUwFQ&iact=mrc&uact=8#h=682&imgdii=UXBadU8ES5UOlM:&vet=10ahUKEwjv7KitkLzgAhWPa1AKHYjfBM4QMwhYKBUwFQ..i&w=1023