NZ – DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
Pá – 1.12.2017
Odlet
Ráno jsem vstala ještě před všema ostatníma. Bylo asi kolem páté. Vyčistila jsem si zuby, oblíkla se do cestovního a balila jsem pyžamo a poslední drobnosti do jedinýho kufru, kterej ještě nebyl omotanej strečkou.
Byla jsem tam po tmě, potichu a Alex zrovna vstávala do práce. Chuděra se mě úplně lekla. No a já jí taky. Asi nečekala, že budu vzhůru tak brzo. Chtěla jsem jí říct, že nám to letí v deset, ale chceme tam být nějak včas, abychom stihli odbavit i kufr navíc. Ale jak jsem byla ještě rozespalá a v šoku a ona ve spěchu, jen jsme prohodily pár slov, ani nevím, jakých. Respektive ona mluvial a já, než jsem se vykoktala, byla Alex fuč. 😀
Zanedlouho vstali i kluci. S Peťanem, jsme po sobě ještě akorát trošku uklidili pokoj, vrátili Víťovi všechny zapůjčený karimatky i spacák a po malé snídani, jsme naložili kufry a tradáá. Na poslední chvíli, jsem ještě na kus papírku napsala vzkaz pro Alex, že jí děkujeme za všechno. A pak už jsme opravdu museli vyrazit.
Na letišti jsme si trochu vystáli frontičku na odbavení zavazadel. Když jsme konečně přišli na řadu a já jsem podle tabulky odkontrolovala a odsouhlasila, že v kufrech nepřevážíme žádný baterky, zapalovače, mobily, nebo power banky (už jsme byli po příletu poučení), přistoupil k pultíku Víťa, aby se domluvil, ohledně posledního kufru. Zaplatil balík peněz, ale jinak všechno proběhlo v pořádku. Na problémy, tam byli jiní adepti. Jako třeba korejská slečna, co měla roztržený pas, zrovna přesně pod fotkou. Tak to tam podrobně zkoumali, jestli to není padělek? V tu chvíli, jsem byla ráda, za ty naše pevný plastový listy.
Takže už zbývalo, jen projít bludištěm, mezi zapáskovaným zábradlím, projít odletovou halou, znovu se usmát na novozélandský celníky a najít si svoji bránu k letadlu. Ale měli jsme ještě trochu času, takže jak jinak ho využít, než posledním pokecem u dobrýho kafíčka? 🙂 Neměli jsme už žádný peníze, ani cash, ani na kartě, tak nás na něj Víťa pozval. 😀 Takže taková to byla tečka za naším pobytem. Ani jsem nestihla udělat poslední fotku.
Smáli jsme se, vtipkovali, jak jsme se chytře vyhnuli mačkanicím a předvánočnímu šílenství. Ale věděli jsme, že to nás stejně po příletu částečně čeká. I když to bylo asi to poslední, co se nám v tu chvíli honilo hlavou. Naše snová dovolená byla u konce a já si pořád říkala, že hlavně nebudu brečet.
Vzpomněla jsem si na svých 13 let, kdy jsem odjížděla z tábora v Račím údolí a hromadně jsme se loučili s děckama z různých koutů republiky, se kterýma jsme trávili dny i noci. Bylo to tehdy fakt silný a já nechtěla jet domů. Nechtěla jsem od těch zážitků, nechtěla jsem od nich. Asi to tak cítila většina, protože jsme se objímali a všem nám tekly slzy. A teď byl ten pocit zase tady. Akorát s tím rozdílem, že v současnosti jsem bulela jenom já. 😀
Byla jsem na sebe trochu naštvaná, ale celý to pro mě bylo takový dojemný a emotivní, že se to prostě nedalo. A tak jsem Víťovi trošku zamokřila rameno, když mě naposledy stisknul. To jsem uvítala, ten zmuchlanej kapesník v kapse mé mikiny (já asi tušila, proč ho nevyhazuju). 🙂
Pak už nás i trošku tlačil čas, tak nezbývalo, než se odebrat k letadlu. Z mýho uplakanýho rozpoložení, mě rychle vytrhlo nutkání, na sebe zbytečně neupozorňovat. Při pohledu na několik přísně vyhlížejících uniformovaných týpků v letištním prostoru, jsem si říkala, že nemůžu vypadat, jak kdyby mi někdo ubližoval. Ještě by si řekli, že převážím nějaký drogy, nebo kdo ví co. 😀
A tak jsme se přes několik dalších kontrol, přesunuli k hale, kde jsme měli čekat na naše letadlo. Cesta zpátky utíkala mnohem rychleji. Jak už to tak bývá, když dovolená končí. Z útlumu nás probral okamžik, který nastal o cca 11 hodin později, když jsme přistáli v Koreji v Incheonu. Tady bylo na přestup „trochu“ víc času. Přesněji asi 18 hodin. Měli jsme na štěstí v ceně letenky domluvený hotel na přespání, ale čekal nás úkol, všechno si to nějakým způsobem vyřídit. 🙂
Nejdřív to bylo jednoduchý, šli jsme prostě s davem. Přistáli jsme totiž na úplně opačné straně letiště, kde nebylo nic, jen jedna hala a jedna cesta, vedoucí k metru. Takže jsme se tím metrem asi 15 minut svezli a vykoplo nás to, zase u hlavní haly, kterou už jsme znali. Jenomže, před tím jsme šli na transfer a teď jsme potřebovali letiště opustit. I kvůli těm pár hodinám, jsme museli vyplnit imigrační papíry, dostali jsme razítko s vízem do pasu, a pak už jsme se vydali bloudit a hledat zázemí Korean Air.
Když jsme našli příslušnou přepážku a prokázali se potvrzenou rezervací do hotelu, paní nás poprosila o strpení, že se za námi za deset minut někdo staví, kdo nám řekne, co a jak. Ani ne za dvě minuty, se přiřítil korejský pán. Klaněl se a omlouval se za čekání. Úslužně se ptal, jestli máme na sebe nějaký svršky, tak jsem si oblíkla softhelku, kterou jsem sebou měla a Peťan si zapnul mikinu ke krku. Jak jsme s ním vyrazili ven z budovy, hned jsem chápala ty korejce z letadla, proč tasili z kufrů ty péřový bundy. Venku byla regulérní zima! A sníh! 😮 Ještě aby ne, však už byl prosinec. Ale po té době, strávené relativně v teple, jsme to nečekali. 🙂
Korejský pán nás doprovodil až k autobusu, který nás měl dovézt k našemu hotelu. Ten vzápětí přijel, pán se s klaněním znovu omluvil za čekání, rozloučil se a my nastoupili.
Luxus v hotelu, se nedá ani popsat slovy. Myslím, že do podobnýho zařízení, se už v životě nedostaneme. Velká vstupní hala, všude mramor (nebo něco na ten způsob), vypadalo to, že z poza rohu, musí každou chvíli zákonitě vykouknout nějaká celebrita nebo milionář. 😀 Normální lidi a ještě k tomu baťůžkáře, jako jsme byli my, bych tam určitě nečekala. 😀
Trochu jsme se zalekli recepčního, kterej po nás chtěl kreditní kartu, dokonce i když byl pokoj dávno zaplacený. Pak nám vysvětlil, že je to, kvůli minibaru a tak… No, tak jsme mu dali kartu, kde stejně už žádný peníze nebyly, tak by si tam mohl vesele sosat, co chtěl. 😀 Ale aspoň nám sdělil, kde co je, a že máme v ceně i večeři, i snídani. Snídani jsme tušili, večeře byla moc příjemným překvapením.
To nám přišlo vhod, protože jsme v letadle ke konci moc nejedli a v sedm večer, utahaní z cesty, jsme už dostali trochu hlad. Hodili jsme věci do pokoje a rovnou šli na jídlo. Organizace a řád, to se musí Korejcům nechat. Než jsme vstoupili do jídelny, museli jsme se nahlásit paní, která nám pečlivě vybrala místo a šla nás usadit. Všichni zaměstnanci hotelu, měli v uchu špiónský sluchátko, jako ve filmu Osobní strážce. 😀 A když do jídelny vešel jeden člověk neohlášeně, hned to rozpoutalo velkolepou domlouvací akci, co kam přesunout, kolik prostírání musí nachystat k jinému stolu, když on si sedl sám zrovna k místu pro čtyři. No tragédie, ale zábavná. 🙂
Jídlo bylo úžasn
ý. Bylo tam vše, na co si člověk jen vzpomene. Maso, ryby, chobotničky, krevety, zelenina, přílohy všeho druhu, rýže i brambory na sto způsobů, omáčky, polívky, sushi, ale i sýry, šunky a samozřejmě dezertíky, ovoce a zmrzlina. 🙂 Kdybychom nebyli tak unavení z letu, určitě bychom dodrželi tu českou tradici – nacpi se, co můžeš. 😀
Pokoj byl obrovský, luxusní, k dispozici měkoučké ručníky a župan. V koupelně na výběr sprcha nebo vana. Sprcháče a šampony krásně voňavý a samozřejmě postel. Po takřka měsíci spaní ve stanu, postel s matrací z paměťové pěny! Zdálo se to až neskutečný. No a to heboučké povlečení – parádní zážitek. Padli jsme jako zabití. 🙂