Čím míň plánů, tím víc zážitků
Út 21.11.2017
Ranní probuzení bylo jak z pohádky. Výhled na údolí, kde se ještě plazila mlha, a prostupující paprsky zpoza hory vytvářely dokonalou atmosféru. Nedočkavě jsme hypnotizovali sluníčko, až nás trochu ohřeje, vysuší orosené stany a zažene hejna sand flies. Trpělivosti jsme ale neměli nazbyt. Jelikož ti kousavci byli pořád dotěrní a ani to světlo jim nakonec nevadilo. Snídani jsme do sebe doslova naházeli, Magdu kluci rychle dolili místní vodou a nehodlali jsme se tam dál zdržovat. No, i ta krása byla vykoupena něčím negativním. Rovnováha fungovala. 😀
Všechno, včetně sebe, jsme nafecli do auta a chtěli rychle zmizet. Přejeli jsme po prašné cestě ven z kempoviště, to jsme se ještě ošívali a mlátili do oken, než jsme se dostali na asfaltku a mohli otevřít okna dokořán. Doufali jsme, že všechny ty mrchy, co nalítaly dovnitř, aby nás mohli štípat, tak vyletí ven. Náš plán tak úplně nevyšel, tak jsme to prostě museli vzít do svých rukou a pokračovat ve hře na „Zab si svého Sand flyje.“ 😀
Už se sešel den, kdy jsme měli všichni komplet vybité telefony. Na některých místech (třeba v kempovišti) nám to stejně bylo prd platný, protože tam nebyl ani signál mobilní sítě, natož internetu. 😀 Což byl pech, hlavně pro jednu dvojičku, které se rozbilo auto z půjčovny a chudáci si ani nemohli zavolat pomoc. 🙁 Chodili od jednoho ke druhýmu, jestli náhodou někdo z nás nemá signál. Na štěstí, večerní kontrola kempu od rangera, je zachránila. Jinak jim ten krám byl k ničemu. Ale na focení se přece jen hodil, Víťův mobil zase byl mistr navigace, tak jsme si museli stanovit plán na dobíjení v autě. 😀 Ještě, že jsme měli sebou i power banky, který nabíjely sice pomalu, ale přece. Nechala jsem si teda mobil v autě na nabíjení, když jsme se neplánovaně ocitli ve vesničce Wanaka, která měla svoje vlastní muzeum transportu a hraček. Dobře, že jsem byla bez mobilu, jinak bych fotila asi každou kravinku. 😀 Takhle to zbylo na kluky. 🙂
Hned vedle muzea byl malý pivovar, kde jsme se dočetli, že ve 14 hod je komentovaná ochutnávka. Docela nás to zaujalo. Ale mrkli jsme na hodiny a bylo teprve deset. I když jsme plánovali, že si projdeme muzeum, říkali jsme si, co tam budeme dělat čtyři hodiny, než začne program… A tak jsme nad tím mávli rukou a šli dovnitř do muzea, kde byla zároveň prodejna hraček, vstupenek do muzea i kavárna.
Prošli jsme si regály a vrátili jsme se do časů, kdy naší jedinou starostí bylo, s čím si budeme hrát. 🙂 Tolik pěkných věcí, od plyšáků, přes panenky, autíčka, letadýlka, bagry, až po modely a stavebnice pro dospělý kluky. Dokonce jsem tu našla i sestavičku mini pokojíčků, domečků a jednotlivé členy zvířecí rodiny Sylvánků (Sylvanian Families). Nebýt před pár lety občasného hlídání holčiček, které Sylvánky měly, ani bych netušila, co to je. A tady to byl hotový ráj! Po chvilce kochání a nadšených výkřiků, jsme se definitivně rozhodli, že do muzea určitě musíme jít. Ale ještě jsme chtěli na chvilku zůstat dospělákama a dát si kafe.
Jakmile jsme vybírali, co si dáme nebo nedáme, našli jsme, že je možné mít ochutnávku místních piv i přímo v kavárně. 
Sice bez komentované prohlídky pivovaru, ale za zkoušku to stálo. 🙂 Poručili jsme si dvakrát ochutnávkový set – já že budu s Petrem usrkávat dohromady. 😉 Postavili před nás pidi táceček se šesti panáky, z nichž každý měl jinou barvu i vůni. K tomu nám pán pověděl krátký úvod, a pak už jsme dostali zalaminovaný seznam od Wanaka beerworks, s popiskem jednotlivých složení, chutí a provedení od každého druhu. NZ je známý svými ALE pivky, takže ani tento vzorek tady nesměl chybět.
Svět malých pivovarů
Chuť sem přenést nemůžu (škoda, i na štěstí), ale ať z toho něco máte. Zkusím vám popsat, co asi bylo v letáčku, jak to chutnalo mně, ale je možný, že vás to nebude bavit, tak tuto část můžete přeskáknout. 🙂
První pivko (světlý ALE) Mount Iron – ačkoliv nazvané podle místního horského treku, bylo takový holčičí. Mně celkem chutnalo, vonělo po bezinkách, něco jako na způsob našeho Radlera. Na letní osvěžení ideální kombinace. Možná právě proti vyprahlosti, po absolvování tady tohoto treku. 🙂
Další bylo trochu výraznější svým provedením. Treble Cone – na první pohled i vůni, šlo znát, že se jedná o pšeničné pivko. Nebylo nijak protivné, celkem fajn na chuť, ale víc než jedno bych si asi nedala. A tak to mám i u nás (i když nejsem pivař). Že když už si dám teda nějaký pivo, tak na volbu pšenky prostě musí být chuť a nálada. 🙂
Třetí vzorek v první řadě, bylo Brewski. V popisu bylo, že je to velmi oblíbené pivo u opravdu náročných pijáků. A já jsem po ochutnání hned věděla, že toto bude Peťovi určitě šmakovat. Jak by ne, když to bylo pivko Bohemian Style Pilsner. 🙂 A taky skoro chutnalo jako ta naše Plzeň. 🙂 Takový opravdu „pivní“, hořký. Pěna sice nic moc, ale jinak prostě odnož Plzničky. 🙂
Další adept ve druhé řadě Cardrona Gold – sladový ležák s mírně nasládlou chutí, připomínající sušenku – to mně teda nepřipomnělo vůbec. 😀 A jemným nahořklým tónem na závěr. I když se sušenka moc nekonala, nasládlý to bylo a chutnalo mi. 🙂
Ruby Island – Red IPA – sladová chuť a rubínová barva plná chmele, se prý nejvíce rozvine při pohledu z Ruby Island, na jezeře Wanaka. Na ostrově jsme nebyli, na jezeře taky ne, ale celkem to nebylo špatný. 🙂 Vzpomínám si, že hned po „NZ Plzničce“, to Petr zhodnotil, jako dobrej vzorek.
Šestku měl, údajně nejzajímavější panák. Black Peak – coffee stout. Název i barva jasně prozrazovaly, že se jedná o černé pivo. Co mě ovšem zaujalo (bohužel jen vzhledově), že to bylo pivo s příměsí kávy. U černých piv jsem si myslela, že tmavá barva i mírně sladká chuť jsou v důsledku zkaramelizovaného cukru. Takže jsem i tady čekala, že pivo bude hutnější, sladší a bude mi chutnat. Přece se říká, že černý pivo je spíš pro holky, ne? Takže jsem se připravila na něco, jako je třeba Guiness. A káva k tomu? Proč ne. Ovšem takový příliv kafe jsem teda nečekala. Pivní i kávová hořkost všechno přebila a karamel jsem tím pádem necítila, ani kdybych chtěla. Chuť to pro mě byla hrozně divná. Dokonce bych řekla, že to bylo i trošku hnusný. 😀 Kafe mám ráda, pivko občas taky, ale dohromady to prostě nešlo. I to málo, co jsme měli na ochutnání, jsem s radostí přenechala Peťanovi, pro kterýho to prý nebylo až tak zlý. 😀
Ze světa dospěláků, zpátky do dětských let
Posilněni trochou chmele, jsme se vydali vstříc dobrodružství v muzeu. Čekaly na nás vitríny s nespočetným množstvím hraček, od těch oldschool, až po ty nejmodernější a sběratelské kousky. 
Obdivovali jsme tam stavebnice typu Merkur, co jsme sami kdysi měli doma a hned naproti tomu originál zabalené postavičky ze Star Wars, ze kterých by Sheldon Cooper asi dostal infarkt. 😀 Kluci opěvovali autíčka, modýlky i skutečný veterány, který byli v každé místnosti. Já se zatím přesunula k regálkům, kde byly Silvánčí domečky, 
ba i skoro vesničky, panenky Barbie v různých variacích (Popelka, Růženka, indiánka, kovbojka, baywatch, doktorka, veterinářka, gymnastka… a asi milion dalších).
Z jedné budovy se přes dvůr přešlo do dalšího hangáru. Jenomže na dvoře bylo letadlo a obří bagr. Takže jsme se zasekli venku. Všude asi tisíc cedulí, jak se nemá na nic šahat, natož někde lozit. Ale Víťa už vesele šplhal po žebříku, aby se mrknul do kabiny toho buldozeru. 
Jeho menší kolo bylo větší než my všichni dohromady, tak to opravdu stálo za to. 🙂 Po důkladném prozkoumání jsme se konečně dostali do pavilonu. Snad 30 aut, zaparkovaných asi 10 cm od sebe, uprostřed menší dopravní letadlo, kousek za ním motorové čluny a lodě, z druhé strany náklaďáky typu hasič a koooolem dokola, na zemi, na zdi, všude, kde byla nějaká skulinka, tak stála motorka, skútr, obráběcí nebo šicí stroj, či různé další haraburdí. 
Pořád to bylo ještě zajímavý, ale už jsem začala pomalu pociťovat, že mě bolí nohy. 
Chvilku jsem si teda sedla do letadla (tam se dovnitř mohlo) a čekala na kluky, až skončí se svým rozplýváním se nad každým motorem, nad autem, co je velký jak skříň nebo nad motorkou, co vypadá, jak z nějakýho mega starýho filmu o Robocopovi. 😀
Tentokrát jsme dvůr jenom tak rychle přeletěli. Stálo tam pár zajímavých aut – třeba jako Lancia, u které jsem se chtěla nostalgicky vyfotit, anebo několik policejních „Šerifů“, kteří byli všichni rozkuchaní nebo jinak naboření. Přešli jsme do další haly a tady jsme nestíhali obdivovat na novo. 
Prostor byl napěchovaný k prasknutí. Ten, kdo tam ty stroje ukládal, musel být opravdu mistr Tetrisu. Nacpal tam 2 -3 letadla, kolem toho spoustu aut různých velikostí, od náklaďáků, přes takový ty americký dodávky s valníkem, osobáky i menší autíčka. V téhle garáži byl ale klenot, kterej by chtěl mít doma asi každej kluk. 
A to, naše český auto Škoda 1000. Vypadala zvláštně, když byla olepená těma novozélandskýma značkama a štítkama pro technickou. Ale byl to kus domova na druhé polokouli. 🙂
Dalším nezapomenutelným kouskem, byly dvě hnědavý auta oldschoolovýho stylu. Zjistili jsme, že jsou to auta, která byla použita ve filmu „V zajetí rychlosti“ (The world’s fastest Indian). 
Na kapotě jednoho z nich, byl podepsaný režisér filmu a Anthony Hopkins, který ztvárnil hlavní roli.
Kdo film neviděl, tak jen ve stručnosti – pojednává o starším chudém chlápkovi, který pocházel z Nového Zelandu, z Invercargillu. Sháněl peníze na cestu do Ameriky, aby stanovil rychlostní rekord na motorce Indian. Skvělej film, legendární postava, která skutečně žila! Ale ať nepředbíhám, k tomu se za pár dní ještě na blogu dostaneme. 😉
Všudypřítomnou vůni oleje a benzínů, jsme vyměnili za čerstvý vzduch a šli jsme se podívat na venkovní plac. Po dvou a půl hodinách v muzeu, z čehož dvě byly jen kolem oddělení transportu, jsem se začínala pomalu nudit. A teď jsem věděla, že to bude už totální úmor. Venku totiž stály zahradní traktůrky všech druhů. Některý zachovalý, jiný totálně zrezavělý. Od něčeho i chyběla podstatná část a byl tam jen nějakej vrták a hrablátko do země. Ale já věděla, že pánové z toho budou totál
ně nadšení.
A taky, že jo. Já měla traktůrky, bagříky i mini buldozerky okouknutý a přecházela jsem na řadu s kombajnama a většíma traktorama. Zatímco oni stáli třeprve u třetího modelu a jenom jsem slyšela: „Jé hele divej, tady ještě teče olej.“ A druhej na to: „Tyjo, to je tak zachovalý, to by určitě ještě šlo nastartovat.“ Nebo: „Mrkni na to, jak tady maj vyřešenou tu převodovku, tos neviděl…“ A podobný hlášky, co pro mě byly španělskou vesnicí. 😀 Jó, to bude na dýl, říkala jsem si… Navíc krátce po poledni, takže slunko pralo o sto šest, my venku. Na lahůdku zaděláno. 😀
Takže jsem klukům řekla, že si zbytek venkovních radovánek projdu sama (každej šroubeček jsem fakt vidět nemusela) a počkám na ně na lavičce ve stínu. Míjela jsem kamiony a autobusy a kluci se mi kdesi ztratili. Podezřívala jsem je, že se vydali na průzkum nějaké té příšery zevnitř. Ale sedla jsem si do parčíku mezi hangárama, pod strom, abych zrelaxovala nohy. Při té příležitosti jsem se aspoň pořádně namazala cestovním opalovákem, protože jsem věděla, že tohle není náš poslední pobyt na sluníčku.
Asi o sto let později, když už jsem myslela, že na mě kluci zapomněli, jsem se vydala je hledat. Zbývala nám ještě poslední hala, kterou jsem chtěla projít s nima. Nikde nikdo, až jsem je našla u sportovního letadla, který uzavíralo řadu všech venkovních vraků. Aspoň, že už taky finišovali – uuuuf. 😀 (To mi připomnělo, že asi nějak takto, se musí chlapi cítit s ženskýma v obchodě s oblečením. :-D) Tak jsem je popoháněla, že bychom možná měli už trošku zrychlit. 
V posledním moto-pokojíčku zase narvaných tisíc aut a motorek, který už si ani nepamatuju. Ale u vchodu na nás koukal krásný skútr ČZ. 
Vidět další Československý stroj na Novém Zélandu, to už bylo opravdu omračující. 🙂 Chodili jsme kolem toho, nadšeně vykřikovali a fotili.
Vyčerpání ještě asi nebylo dostatečné, protože venku jsme se ještě pokoušeli o poslední fyzickou aktivitu. K dispozici byli 3 šlapací vozíčky pro dva.
Jeden řídil, druhej šlapal, nebo mohli šlapat oba. Jeden vozíček byl ale takovej lenoch, takže jsme se nadřeli, druhej zase jel jako ďábel a měli jsme co dělat, abychom se vzájemně vyhnuli. K
aždopádně sranda byla u obou. Zpocení a nadšení jsme ještě omrkli starý letoun a vypotáceli se směrem k východu.
Vtipný bylo, že jsme se mrkli na hodinky a bylo něco před třetí. V muzeu jsme byli asi čtyři a půl hodiny 😀 A to jsme nechtěli jít na komentovanou prohlídku pivovaru ve 14 h, že co tam budeme tak dlouho dělat… 😀 No co, tak jsme se pobavili. 🙂
Opět víru velkoměsta
Asi po hodince a pár drobných, jsme dorazili do Queenstownu. Což bylo neuvěřitelný, protože jsme tam chtěli být nejpozději ve středu, ale podařilo se nám tam dostat ještě o den dřív! 🙂 Auto jsme nechali na městském parkingu a pěšky se vydali do centra. Queenstown je vyhlášené město adrenalinu. Je plné atrakcí, šíleností, takže taky turistů a cizinců všeho druhu. A opravdu to tam žilo. Nikomu nevadilo, že jsme baťůžkáři, protože to tam byl skoro každej. 🙂
Prvním a hlavním naším cílem, byl pozdní oběd ve vyhlášené haburgrárně Fergburger. Víťa nám o ní básnil, protože tam byl před půl rokem na výletě. Takže než jsme do města dorazili, vůbec jsem nevěděla, kde leží nebo jak je velký, či co je tam pořádnýho k vidění. Ale podle Víťovýho vyprávění bych byla schopná, naprosto přesně popsat, jaký Burgry si člověk může dát. Že jsou velký tak, že se pomalu nevejdou ani do obou ruk (a to má Víťa fakt velký pracky :-D), masíčko je šťavnatý, zelenina křupavá, chuť je nezaměnitelná a každej, kdo navštíví Queenstown, má prostě povinnost se tam stavit. Protože kdo nebyl ve Fergburger, jakoby v Queenstownu ani nebyl.
No, musel to vyhlásit asi celýmu světu, protože před podnikem byla taková fronta lidí, že to u nás snad nebylo ani za dob Tuzexu. 😮 
Ale šlo to neuvěřitelně rychle. Kolem štrůdlu lidí pobíhaly servírky, přijímaly objednávky, nebo korigovaly frontu, aby nezavazela v průchodu ostatních kolemjdoucích. Než se naše objednávka nachystala, objednali jsme si aspoň pivo, který nám dali hned. Pivkem bych tu jejich malou limču asi nenazývala, ale bylo to studený, osvěžující, tak jsem byla nad míru spokojená. 🙂
I když byl podvečer, sluníčko svítilo, uvnitř bylo narváno a vedro, tak jsme si to chtěli vypít aspoň venku na zídce u chodníku, která připomínala něco jako lavičku nebo zahrádku restaurace. Aaaale to byl velký omyl. Hned k nám přiskočila koordinující servírka a důrazně nás napomenula, že to by teda nešlo, že se musíme vrátit buď zpátky do restaurace, nebo si počkat venku na čáře. Čára jo, za čárou ne. A skutečně. Před restaurací byla malá stříška, zahrádka, o půl metru dál na zemi čára mezi dlaždicema, pak úzkej chodníček a nakonec zídka s lavičkama. Zahrádka byla OK, byla částečně zastřešená a jednalo se tedy ještě o restauraci. Ale za čárou už byl chodník a chodník už byl na ulici. A alkohol se na NZ na ulici pít nesmí. Takže logicky jsme se s pivkem museli zdržovat pouze v restauraci. Byť přervané, takže na čáře. 🙂
Mezi tím, co jsme dopili pivko, se v restauraci uvolnil stolek s místem k sezení. Dali jsme odpočinek našim unaveným končetinám. Než se rozsvítilo číslo naší objednávky na obrazovce se seznamem dalších, koukali jsme na ověšené stěny a komentovali fotky celebrit, co na nich visely. Každá slavná osobnost byla s hambáčema v ruce, no my jsme poznali asi akorát Eda Sheerana. 😀 Zrovna když jsme obdivovali jeden foto obraz a zvažovali, že bychom si ho klidně taky pověsili doma, bylo naše jídlo připraveno. 
Jakmile jsem to viděla, bylo mi hned jasný, že jsme měli velký voči, když jsme kývli na to, aby Víťa přiobjednal ještě hranolky a omáčky. Takový hambáče by byly v klidu pro otesánka. Já jsem tu svoji porci svírala oběma rukama a marně jsem přemýšlela, z které strany se do toho zakousnout, aby mi obsah bulky nevypadl. 😀 Hranolky byly luxusní a omáčky delikatesní. Oblizovali jsme se až za ušima. 
(Když na to teď vzpomínám, mohlo to být taky tím, že jsme kromě zastávky ve Wellingtonu, neměli žádný takový pořádný jídlo. 😀 Ale opravdu každýmu doporučuju, si do Fergburgeru skočit. Je to zážitek, skoro stejně jako ta příroda okolo. :-))
Když jsme si totálně přecpali břicha, šli jsme si projít město. Na jezeře Wakatipu byl takovej pěknej přístav, takže spousta výletních lodí, juchacích člunů, dokonce parník, kterýmu se čadilo z komína, takže jsme ho zkoumali, jestli skutečně není na uhlí. 😉 
Procházkou jsme se dali podél břehu, přes pěkný park, kde měli krásně vysázené stromy i květiny, měkoučká tráva, na které piknikovali lidi. 
Byla tam taková všeobecná pohoda. Uprostřed parku byl i nějaký resort, kde měli hřiště něco na způsob pétanque. Ale ti dědoušci, co tam byli, to hráli trošku jinak. Povrch byl jakoby umělý trávník, některý koule lehce šišatý, takže to byla nějaká jiná divnohra. Ale celkem nás to zaujalo.
Po provětrání jsme doufali, že nám trochu vytráví, abychom si mohli dopřát další gastro-orgasmus v místní cukrárně Patagonia Chocolates. Vyhráli několik soutěží ve výrobě zmrzliny, takže jsme ji taky museli ochutnat. Kluci k tomu všemu ještě přihodili ledové café-laté. Vůbec nevím, kam to skládali. Já po tom burgru pořád nemohla snad ani dýchat, natož, abych ho zalila ještě kafem. Ale zmrzlinku, tu jsem si dala.
A můžu říct, že do teď to byla opravdu jedinečná chuť. Dala jsem si podezřele zelený kopeček – bazalka, pomeranč. Barva byla zvláštní, ale v puse veeelmi osvěžující a originální. Prostě moc dobrý! 🙂 U nás bych tuhle kombinaci přirovnala ke zmrzlině od Božského kopečku. 😉 Pánové se drželi více při zemi, co se experimentu chutí týče, ale rozhodně se nedrželi zpátky v množství. Kopce si naporoučeli rovnou dva. 😀 Dali si ovocný sorbet a nějakou smetanovou jako druhé kolo. 😉 Co jsem měla možnost ochutnat, tak to byla taky dokonalost sama. Ale víc bych toho do sebe už nenaládovala. 😀
Odcházeli jsme k parkovišti, lépe řečeno jsme se kouleli. 😀 Petr zahlásil, že je tak přežranej, že se nemůže ani nadechnout. Tehdy se mu chtělo kýchnout. A znáte takovej ten stav před tím, kdy se člověk pořádně nadechne, skoro na maximum svých možností, a pak teda hepčíííí. No, tak tady ne. Nacpanost mu nedovolila ani ten hluboký nádech, takže jsme z toho měli akorát tak záchvat smíchu. 😀
Po cestě na parkáč se nám stala ještě jedna kuriozitka. Bylo krásné počasí, sluníčko sice už zapadalo, ale ještě pořád ostře svítilo. Víťa marně hledal svoje sluneční brýle celý odpoledne. Trochu ho to štvalo, protože se jednak šklebil, a taky svoje Ray Bany nechtěl jen tak někde vytratit. 🙁 Nakonec jsme mapovali každej krok, kdy je měl na sobě naposled, až jsme se shodli na tom, že je určitě musel zapomenout u parkovacího automatu. To už bylo ale několik hodin nazpět, tak se pomalu smiřoval s tím, že je teda bez nich. V tom jsme ale přicházeli k autu a huráááá, na automatu si vesele leží Víťovy brejle. 😀 Tak to jsme byli všichni šťastní s ním. 😉
Popojeli jsme dál jen o pár rohů s plánem, ubytovat se v kempu skoro přímo v centru města. Vešli jsme na recepci, kde nás přivítala milá slečna Oxana. Víťa v angličtině naťukl pár dotazů, jako jestli mají vůbec místo pro stany, a pak jsme se bavili zase česky mezi sebou. Kolik to stojí a jestli tady tedy zůstaneme. Slečna recepční něco zaslechla, tak se zeptala, jestli jsme z Polska? Když jsme odpověděli, že jsme Češi, celá se rozesmála, protože to byla taky Češka. 🙂 Dál už jsme se bavili všichni po našem. I když ona byla evidentně poznamenaná svým dlouhým pobytem na NZ a mluvila s náma čecho-anglicky (asi tak jako Víťa první den). 😀 Poradila nám pár pěkných míst, kam jsme se stejně chtěli podívat. Utvrdila nás v tom, že to opravdu stojí za to (třeba Nugget Point) a zrazovala nás od našeho snu, podívat se do Invercargillu, kde podle ní není absolutně nic. Těžko někomu vysvětlovat, že jsme moto nadšenci a Invercargill je prostě takovej náš malej sen. To by bylo, jak popisovat vegetariánovi kouzlo tataráku. 😀 No, stejně jsme nevěděli, jak nám to časově vyjde, protože plánů bylo ještě dost.
A tak jsme poděkovali, lapli jsme mapku kempu s vyznačenou parcelou pro naše stany. Trochu jsme zrekapitulovali místa, kam se chceme stopro podívat, a co by bylo v kolonce „možná“. Už jsme si museli naplánovat mini seznam na dny, kdy a kam se potřebujeme dostat. Hlavně, abychom se pak dostali včas na trajekt, což nám pořád nějak ne a ne vyjít. 😀 Tak se to trochu předělávalo, ale základ tam byl. Potom, ještě se stále přecpanými pupky, jsme ulehli do hajan. Bez večeře, bez vína, protože na to už prostě nezbylo místo. 😀