NZ – Den jedenáctý

Vzhůru do oblak

Po – 20.11.2018

Po noci strávené u „Divnýho Němce“, jsme se cítili celkem fajn. Ráno jsme chodili po pozemku a přesouvali naše mokrý věci za sluníčkem. Trika, plavky, ručníky, stany… 😀 Přitom jsme snídali a kochali se místní přírodou. Okolo byl krásně posekaný palouček, sem tam nějaký strom, na stromě chráněný opeřenec, zvaný „Delicious“ Pigeon. Teda správně je to Wood Pigeon. Na holuba obr, ale barevně skoro stejně jako ten náš městskej otrava.

Víťův kolega ho jednou počastoval, že „look delicious“. Dříve je totiž domorodci lovili pro maso, až potom, jak jich rapidně ubylo, tak se stali chránění. Ani jsem se nedivila, že je jedli. Holub, velikosti slepice, byl opravdu naducanej jako nějaký kuře zralý na pekáč. 😀 Takže jsme mu prostě taky začali říkat Deliciou Pigeon. 😉 A když vám takový masisko sedí nad hlavou, a pak se těžkopádně začne zvedat k vzletu, je to fakt zážitek. Stejně jako to, když mi jedna taková obluda kákla do otevřenýho kufru s oblečením. 😀

Po sbalení stanů, snídaňových propriet a posbírání všech svršků i spodků z větví, keříků a plotů, jsme zase vyrazili za dalším dobrodružstvím. 🙂 Třeba za tím, kdy byl společný most pro auto i pro vlak. 😀 První zastávka směřovala jak jinak, než na kávičku. Tentokrát nás zaujala místní včelárna a medárna. Jak příhodné, že se Včelařovi ocitli zrovna tady. 🙂 Kromě výborné kávy a delikates k zakousnutí, tady nabízeli produkty z medu a i přímo med od jejich včel. Tady jsem se poprvé dozvěděla, proč je na NZ zákaz dovážet med a včelí produkty, a co to vlastně znamená Manuka honey.  

MANUKA honey je pouze od včel z Nového Zélandu. Manuka nazývali Maorové strom balmínu metlatého, z jehož květů a nektaru včely vyrábí tento druh medu. Strom roste pouze v hornatých oblastech NZ, a proto tam úly musí dopravovat někdy i pomocí vrtulníků. Med má proto specifické složení i chuť. Obsahuje něco speciálního, co je zdraví prospěšné v boji proti virům a bakteriím. Podle toho, kolik této látky obsahuje med nebo daná surovina (mýdlo se včelím voskem, balzám na rty, na tělo, … ), tak se pohybuje i cena. Med se ale nesmí dávat do horkého pití, jak to má většina z nás spojeno třeba s čajem, ale na lžičku na lačno anebo rozmíchat do vlažného nápoje. Je k dostání i u nás, na specializovaných e-shopech, v cenách od cca 500,- – kolem 2000,- Kč. I přímo v místě byli medíky za slušnou palbu, ale lidi i vědci ho právem nazývají přírodním antibiotikem. 🙂 

Takže jsme ochutnali medy, některé nakoupili, přidali k tomu mýdlíčka, vyfotili se u okýnka s živýma včelama a chystali jsme se pokračovat dále. U východu z kavárny byl velký stojan s letáčkama a mapkama, tak tam jsme se ještě zastavili, abychom nabrali inspiraci a oživili plány na nadcházející odpoledne. Kromě kajaků, výletů za tučňáky, delfíny a velrybami, vybral Víťa letáček s výletem helikoptérou. Když jsem viděla, jak je do toho začtenej, ze srandy jsem se zeptala: „Kolik to stojí? Majlant nebo jenom půl majlantu?“ 😀 A Víťa pohotově odpověděl: „No, jenom půl majlantu, ale i tak je to darda.“ Asi si správně přeložil můj pohled, když si pak sám smutně řekl: „Takže to asi ani brát nemám, že…“ Já tam lapla nějakou všeobecnou mapku a společně jsme nasedli do auta.

Zastavili jsme až ve Franz Josef Glacer. I když se jednalo o poměrně malé městečko – na netu je info o 315 obyvatelích, je to snad turisticky nejrušnější oblast, co jsem zatím na NZ během naší dovolené zažila.

Byl to den plný paradoxů. Původně jsme totiž zastavili jen, abychom doplnili zásoby potravin. Ale turistický ruch nás naprosto strhnul.

Samotný název byl podle podle ledovce, který byl odsud dostupný. Jak jsme se dozvěděli z letáčků a všude hlásajících cedulí, pojmenoval ho rakousko-uherský geolog Julius von Haast, podle Císaře Franze Josefa, i když on sám na NZ nikdy nebyl.

První nemilé překvápko byla paní, která na nás vylítla z benzínky, u které jsme parkovali. Peťan sice zastavil velice noblesně a úhledně, ale tak nějak rovnou na doraz k zadku auta před náma. A postarší paní se to zrovna moc nelíbilo. Mávala rukama a pokřikovala něco v tom smyslu, proč parkujeme na jejím autě? Měli jsme z toho trošku srandu, protože její auto vypadalo možná jen o něco malinko líp, než Víťova Magda. A to jsem ji nechtěla nijak podceňovat (ani Magdu, ani paní), ale taky to byla taková trošku plečka, které to nemohlo nijak ublížit (teď myslím jen to auto, paní byla na svůj věk až podezřele svěží). 😀 Tak jsme se jí asi né moc vážně omluvili, přesvědčili se, že na autě skutečně nic nemá, a odparkovali jsme o kousek dál, kde se zrovna uvolnilo místo. 🙂

Další, ale tentokrát pozitivní divnost, bylo počasí. Tato oblast bývá nejpočetnější na srážky, takže by tam mělo pršet snad každých pět minut. Ale my jsme přijeli do dokonalého sluníčka, a tím víc nás to lákalo k výletu. Měli jsme několik možností. Dokoupit jídlo, a pak se sbalit a vydat se na pěší trek k ledovci. Ten jsme mohli částečně vidět odspodu. Ale věděli jsme, že čas kvapí, už bylo dávno odpoledne, a nic dalšího už bychom nestihli. A kde potom hledat kempoviště? A pak se Víťa vytasil s letáčkem z včelí kavárny. Že je tu ještě jedna možnost… „Necháme se tam vyvézt vrtulníkem za patnáct minut!“ 😀 

Ani jsem netušila, že si ten letáček nakonec doopravdy vzal, když jsme říkali, že je to docela palba. Všichni jsme se smáli a bavili nad tím, jak se Víťa nenechal odbýt a přece jen si letáček vzal. Když už ho měl, nedalo mi to, abych se na chvilku nezamyslela. Bylo několik tras, kratší přelet, delší přelet, s vysazením na ledovci, nebo různé kombinace všeho. Podle toho taky narůstala cena. „Když už, tak bych volil tu střední variantu, s vysazením na ledovci. Ať si to taky trochu užijem,“ řekl Víťa a rozložil do široka mapku s vyznačenou trasou a miniaturně vypsanou cenou 320 NZD. Uf! Musela jsem si tu cifru promítnout na kalkulačce, abych tomu věřila a nevyvrátila se. A pak jsem přemýšlela. Kolik by to stálo asi v ČR? A jak často se dostaneme na druhej konce světa? Navíc na ledovec z vrchu? Když na treku bychom se dostali jen do bezpečné vzdálenosti zespod? A vrtulník jsem přece vždycky chtěla vyzkoušet. Toto se mi honilo hlavou, něco jsem i prohodila nahlas, a pak jsem se zase zkroušeně zastavila u ceny.

A najednou mi to tak nějak seplo a řekla jsem, že bych nakonec aji docela letěla. Víťa, že se teda aspoň půjdeme podívat, co je k tomu všechno potřeba, na kdy mají místo, a pak se rozhodneme. Společnost z letáčku jsme našli skoro hned. Uvnitř malé budovy s recepcí, obrazovkami a reklamními předměty, visela spousta nádherných fotek různých helikoptér a vysmátých turistů na ledovci. Už to bylo uchvacující. Až pak Víťa prozradil, že jeho kamarádka, co na Jižním ostrově byla, tak tento let absolvovala a byla z toho nadšená. Tak že to asi fakt bude stát za to. To nás jednoznačně přesvědčilo, že do toho půjdeme. Jenomže ani to nebylo tak jednoduchý. Lety byly vybookovaný asi na dvě hodiny dopředu, a to jsme se museli modlit, že bychom se za ty dvě hodiny zrovna vešli na palubu. Hmmm, už jsme byli tak blízko. 🙁 Ale poslali nás kousek naproti přes ulici, kde byla další letecká společnost. Tam už to šlo ráz na ráz. Každýho nás zvážili, a pak rozhodli, že na trasu s výsadkem, můžeme jít prakticky hned. 😀 To nás dostalo. Chtěli jsme si ještě vzít nějaký věci, převlíct se do teplejších hader, když budeme na sněhu… Tak to, že na nás počkají, ale jinak to brali, že jsme jim na to kývli a šup, už byl aktivní terminál a jedním pípnutím, se z karty strhlo skoro deset tisíc Korun! :-O Tady byla trasa malinko jiná a o pár dolarů dražší, než v prvním domečku. Ale co, v tom množství už se to tak nějak ztratilo. 🙂 Hlavně od té doby, se všechny větší nákupy přepočítávaly na části vrtulníku. 😀 Ale o tom až později. 😉

Když jsme se vrátili vybaveni pevnýma botama, softshelovýma bundama a nabitýma mobilama, nahnali nás ven, abychom dostali skupinovou instruktáž, jak se u vrtulníku a na ledovci chovat. Co dělat, a co naopak nikdy, pokud chceme, aby nám zůstaly všechny končetiny a hlava. 😉 Potom už jsme si to vesele kráčeli směrem k „parkovišti“ strojů. Náš tým byl rozšířen ještě o malou Korejku a starší pár neznámé národnosti. 🙂 Prvně nás roztřídili asi podle vyváženosti, protože já jsem se ocitla na kraji vepředu, hned vedle Korejky a pilota.

Rozdali nám sluchátka, pilot zahlásil do vysílačky start, roztočila se zlověstná vrtule a už jsme byli ve vzduchu. Bylo to úžasný! Jak jsme stoupali a země pod námi se zdála být menší a menší, postupně jsme mohli sledovat větší výhled na úžasný údolí, zelený kopečky a sněhem pokryté hory. Pilot s námi pomocí mikrofonu mluvil do sluchátek, ukazoval nám nejvyšší vrchol Mt. Cook, další ledovce, a místo, kam budeme přistávat. Při stoupání soutěskou mluvil o něčem na levé straně a prstem ukazoval na vrcholek hory. Já jsem nejdřív fotila, ale pak jsem byla celkem nervózní, co se má co kochat, když těsně před náma je skála jako hrom! 😀 No, bylo vidět, že chlapík to má natrénovaný. Obratně natočil knipl a vrtulník se zhoupnul stranou, obtočili jsme vrcholek hory, až jsme uviděli plácek s druhou helikoptérou a dalšíma turistama. 

Přistáli jsme hladce, jako do peřinky. Stroj byl na sněhu jako pták na bidýlku. My, jak jsme vystupovali, tak jsme se krásně propadli až po kolena. 😀 Měli jsme chvilku volnou zábavu, mohli jsme sledovat, jak se vznese druhá posádka, pak se projít po ledovci, po vyznačenou značku, zamávali jsme horalům s cepínama, kteří se právě asi vyškrábali nahoru… A i my jsme pak měli trochu adrenalinu, jelikož starší pán z naší výpravy, se vydal na výlet až daleko za značku, kde už hrozilo, že se s ním utrhne lavina. Tak jsme na něho volali, mávali, nakonec pro něho pilot dokonce kousek šel, ale dopadlo to dobře. 

Samozřejmě nesměla chybět ani ledovcová koulovačka. 🙂 Bylo krásně, svítilo, jen sem tam mráček, akorát nahoře strašně fučelo. Sníh byl ale mokrý a těžký, hodně se pod palbou sluníčka rozpouštěl. Po našich stopách bylo vidět, jak se na dně tvoří tyrkysově modrá kaluž, i když sníh byl na povrchu jasně bílý. 

Nasadila jsem si kapucu a zapnula bundu až ke krku. Kluci na mě hleděli, co že to vyvádím. Na to jsem měla jednoduchou odpověď: „Tak a můžete mě hodit do sněhu.“ Sotva jsem to dořekla, už jsem ležela na zemi a byla zahrabávaná vrstvama studících hrudek. 😀  Jak jsem se zvedla a otřepala, byl už pomalu čas návratu. Částečně jsme udělali výměnu zasedacího pořádku a vydali se vzhůru dolů. Občas to skutečně bylo jak na houpačce, když se vrtulník nakláněl nebo padal jako list. Přistání na štěrkovou vyvýšeninu bylo zase jak jinak, než ukázkové. Za provázkovou závorou už čekala další skupinka, které jsme svým nadšením dali jasně najevo, že se mají na co těšit. 😉

Viděli jsme tedy z vrchu nejvyšší horu NZ – Mt. Cook, ledovec Franz Josef Glacer a Fox Glacer. A byla to paráda! Jasně, byla to komerčárna jako blázen, ale zážitek ukrutnej a nezapomenutelnej! 🙂

Po cestě jsme se stavili ještě na pár vyhlídkových míst, včetně jednoho vodopádu.  Bylo tam pár lidí, se kterýma jsme se míjeli. Oni podezřele rychle prchali. A za chvilku jsme věděli proč. Vodopád byl zrovna ze strany, která byla ve stínu. A ani ta krása a šumění vody, nezabránilo otravným sand flyjům, žrát lidi jako o život. :-O Divoké mávání, ani plácání nepomáhalo. Tak jsme se nechali chvilku dobrovolně trápit, Víťa postavil svůj dvounohý kamínkový totem a po pár kilometrech autem, jsme se západem slunce, postavil stany. Opět ve stanovišti DOC, se self-check inem.  🙂

Vybrali jsme palouček jako koberec, s překrásným výhledem na údolí a hory. Mělo to jedinou nevýhodu. Jakmile zašlo slunko, jako na povel se vyrojila hejna těch štípacích otravů. Kousek od našeho auta bydlel pár v dodávce. Chvilku jsme s nima kecali, byli to snad Kanaďani nebo tak něco. Udělali ale obří chybu v tom, že si nechali dodávku otevřenou dokořán a ještě tam svítili. I my, po zkušenostech, s neprodyšně uzavřenými stany, jsme věděli, že i tak nás čeká celkem boj. Ale u nich… Ty žravý potvory jsme nepřáli nikomu. Ale i tak jsme trošku doufali, že jejich dodávka pochytá všechny sand flies a na nás už se žádnej nedostane. 😀 Chyba lávky. Při večeři jsme ani nemohli mluvit, abychom jich pár nevdechli. Zdálo se, že tady jich bylo snad nejvíc. Podle bouchání, které bylo slyšet z dodávky, měli kolegové před spaním asi taky spoustu práce. 😀 Zalezli jsme tedy taky co nejdřív do spacáků (někteří pánové se dokonce i vykašlali na čištění zubů :-D) a těšili se na sluníčko, až paprsky zaženou tu lítací pohromu. 🙂