NZ – DEN OSMNÁCTÝ

Když nemáš čas, tak se zastav…

Po – 27.11.2017

Ráno jsme se po sbalení a naložení bagáže do auta, ještě zdrželi v kempu (http://www.littlerivercampground.co.nz/). Vydali jsme se na malou procházku do místního lesa, kde bylo volně přístupné „China town“. Dřevěné městečko, plné vyvýšených chodníčků, lávek a domků v čínském stylu. Prý se tam v červnu 2016 natáčel film, zasazený do let 1870. Zjistila jsem, že tenhle snímek u nás ještě není k vidění, ale docela by mě to zajímalo. Popisek byl totiž docela poutavý.

Jinak to byl den ve znamení dalších přesunů, protože jsme se chtěli podívat do měst Akaroa a Christchurch. Akaroa byla celkem blízko, jelikož jsme větší kus ukrojili už předchozí den. A kemp Litte River v Okuti Valley, byl co by kamenem dohodil. 🙂

V Akaroe nebo v Aka-rouře? 😀 Zkrátka v Akaroa, jsme si užili místní pohodu. Je to malebné městečko, ovlivněno britskou a francouzskou kulturou. Je situované v zátoce a skoro odevšad je výhled na úžasně modré moře. Na ulicích je na každém kroku kavárna nebo nějaký malý obchůdek, s řemeslnými výrobky. Samozřejmě nechybí tady všudypřítomná reklama pro turisty – na výlet lodí, výcvik paddle boardů, kajaky nebo potápění s delfíny. Jooo, to poslední jsme taky moc chtěli zažít. Protože právě v těchto vodách žije nejvzácnější a nejmenší mořský delfín. Bohužel by to znamenalo výlet na celý den, a to jsme si už nemohli dovolit. Den návratu se blížil. 🙁

Podívali jsme se tedy na maják a šli se projít podél pobřeží. Když v tom měl Víťa opět geniální nápad – ochutnat jejich fish and chips. Mňam! Jak řekl, tak taky udělal. Šel shánět jídlo do nějaké restaurace přes silnici, zatímco já a Petr, jsme se kochali výhledem na moře a lidi, plácající se na těch paddle boardech. Líně jsme se u toho koukání povalovali na lavičce a skoro klimbali, jak příjemně pofukovalo a zároveň svítilo sluníčko. No jo, to bylo nevyspání z toho nočního šoku, při setkání s ježkem. 😀

Nebýt toho, že dosvištěl Víťa s jídlem, tak bychom tam určitě usnuli. 😀 Ale opečená rybka se svěžím zeleninovým salátem a hranolkama, voněla až za roh. Bylo to výborný. A tak jsme na té lavičce mlaskali všichni tři. 😀 Oblizovali jsme se až za ušima, kochali se výhledem na zátoku, odháněli drzé racky a nedobrovolně chytali poslední bronz. Prostě takový relax.

Jak už jsem zmiňovala, čas jsme sice neměli, ale bylo potřeba se na chvilku zastavit a vychutnat si tu atmosféru okolo. A k tomu patřilo nepochybně již tradičně i kafe. Jakmile jsme ho vypili, dostatečně se pocourali městem a několikrát si posteskli, že nezvládneme výlet s delfíny, vyrazili jsme do Christchurch.

Tady jsme aspoň svůj žal utopili ve vychlazeném pivu v restauraci, kterou doporučila Víťova spolubydlící Alex. Byla to restaurace Cassels & Sons Brewery The Tannery. A prý že mají výbornou pizzu. No jo, to fakt mají. 😀 A pivko taky. Vybírali jsme z mnoha druhů na čepu a každej jsme si dali nějaký jiný. 🙂 Měla jsem pocit, že ten den neděláme nic, než že se vozíme a žerem. A během tohoto dne to tak opravdu i bylo. 😀 Využili jsme i kvalitní připojení k wi-fi, abychom nažhavili tablet, zkontrolovali český účty a poslali pár tuzemských plateb do zahraniční. Jo, jo, i když to pro laika nedává smysl, bylo to tak – aneb Víťa byl naším chodícím bankomatem. 🙂

Abychom měli aspoň trochu kultury, šli jsme do městského muzea. Christchurch je největší město na Jižním ostrově. Ale více než jeho rozloha, je známé svými příběhy ohledně zemětřesení, které tam v posledních letech bylo. Tektonická činnost tam byla a stále je, poměrně častá. Takže stěhovat se sem, to asi není úplně dobrý nápad. Stalo se, že jeden rok bylo město zasáhlo ničivé zemětřesení, a když se z toho lidi tak nějak pomalu začali dostávat a opravovat zničené budovy, tak udeřilo znova a ještě víc. Samozřejmě všechno opravené zase spadlo. 🙁

Výstava byla opravdu hodně autentická a náročná na psychiku. Byla tam spousta pozůstatků a trosek, videí ze zásahů, záznamy kamer, zachycující pád budovy, spousta fotek puklin v silnici, ale i lidí, co zůstali bez domova nebo zranění, mnoho záběrů záchranářů, kteří se jim snažili pomoct…. Za vitrínou byla dokonce i pokroucená věžička kostela, na které zanechalo zemětřesení rozsáhlé stopy. Spoušť, kterou mocná příroda způsobila, doléhala na nás i ostatní návštěvníky.

Taková trochu depresivní tečka dne. Možná bylo i štěstí, že v muzeu zavírali na můj vkus docela brzo. Myslím, že snad už v 17 hodin. Takže jsme tam byli nějakou třičtvrtě hodinku. Ani jsme si nestihli všechno pořádně přečíst. Ale řekli nám, že zdarma si to tam můžeme jít doprohlížet druhý den. No jo, to byli sice hodní, ale čas nás tlačil. Druhý den už jsme totiž potřebovali být o pár set kilometrů jinde. Takže jsme jen poděkovali, zbytek expozice rychle prolítli a vydali se na cestu.

Hrozně moc jsme chtěli navštívit pláže v okolí Kaikoura. Trochu si odpočinout, sledovat moře, lachtany a jejich mláďata. Prý se jedná o jedno z nejúžasnějších míst na Novém Zélandu… No jo, já vím, že takhle nazývám skoro všechny NZ kouty. 😀 Ale TOHLE, to je něčím významný. Možná právě proto, že jsme to neviděli… 😀 🙁
Silnice, kterou bychom se tam měli dostat, byla odspodu dlouhodobě uzavřená. Nešlo jinak, než se vracet do vnitrozemí a přijet tam z druhé strany – z vrchu. A to bychom potřebovali tak týden navíc. I tak jsme se směrem k Pictonu, museli vyhnout nejedné uzavírce. Podél pobřeží jsme sice kus jeli, ale zbytek kilometrů stál za to. Právě kvůli kamení, úklidovým pracem a opravám, bylo cestou hodně zúžení do jednoho pruhu. Teda, jestli se na těch jejich silnicích dá říct, že tam vůbec nějaký pruhy jsou. 😀

Údajně kvůli zemětřesení, byla ještě spousta kamení, které hodně zasahovalo do vozovky. Technika je nestíhala dát pryč, proto se to muselo objíždět. U nás v ČR a v okolních zemích, by tam dali semafor nebo nějakou značku nebo další uzavírku. No, na NZ to měli vyřešeno po svém. Vždy na začátku a na konci omezení, stál človíček v reflexní vestě, vybaven helmou, vysílačkou a velkou cedulí s nápisem STOP na jedné straně a GO na straně druhé. 🙂

Poprvé to bylo trochu překvapení, ale při napočítané dvanácté skupině „mávačů – navigátorů“ na 100 km, jsme už pochopili, že NZ cesty jsou skutečně odlišné od všech ostatních. 😀 Ne nadarmo tam psali na cedulích výstrahu, že NZ cesty jsou jiné. Proto nemáme počítat s časem navíc… Škoda jen, že jsme si ani jeden tenhle specifický suvenýr nestihli vyfotit. 🙂 Tak aspoň přidávám ilustrační, ale význačný obrázek z netu.

K večeru už se zase začalo výrazně rychleji stmívat a zhoršovalo se počasí. Trochu poprchávalo a všechna čest místním kamioňákům, kteří s přehledem zvládali horské cestičky a serpentýny s krátkým kamionkem a návěsem.

Odbočili jsme z hlavní cesty, abychom našli vhodné místo, kde složíme hlavu. Ani už přesně nevím, kde jsme se ukempili. Ale bylo to kempoviště DOC, kousek od silnice, kde terén přecházel v pole, les, park a potok… Takže stany jsme postavili za menšího deštíku, který ale bohužel neodradil sandflye. 🙁 Takže mokří, pokousaní a po tmě, jsme se snažili zahřát čerstvě uvařeným čajem. 😀 Na štěstí jsme si v Count Downu zase koupili grilované kuře a víno, tak jsme aspoň naplnili naše bříška k dokonalé spokojenosti. 🙂

Odkaz na obrázek z netu:

https://www.google.cz/imgres?imgurl=https%3A%2F%2Fwww.newshub.co.nz%2Fhome%2Fnew-zealand%2F2017%2F12%2Fstop-go-workers-keep-motorists-happy-while-waiting%2F_jcr_content%2Fpar%2Fvideo%2Fimage.dynimg.1280.q75.jpg%2Fv1514102460041%2Fstop-go-man-1120-newshub.jpg&imgrefurl=https%3A%2F%2Fwww.newshub.co.nz%2Fhome%2Fnew-zealand%2F2017%2F12%2Fstop-go-workers-keep-motorists-happy-while-waiting.html&docid=keyGQrNMnJs5eM&tbnid=9_gxQKRxezoY8M%3A&vet=10ahUKEwjqqcPd17PeAhXF2SwKHdfSCZgQMwhAKAEwAQ..i&w=1280&h=731&bih=661&biw=1280&q=go%20and%20stop%20workers%20new%20zealand&ved=0ahUKEwjqqcPd17PeAhXF2SwKHdfSCZgQMwhAKAEwAQ&iact=mrc&uact=8

https://www.google.cz/imgres?imgurl=https%3A%2F%2Fwww.odt.co.nz%2Fsites%2Fdefault%2Ffiles%2Fstyles%2Fodt_landscape_extra_large_4_3%2Fpublic%2Fstory%2F2016%2F12%2Fvisiting_drivers_nz_roads.jpg%3Fitok%3DNfvyJ7Xc&imgrefurl=https%3A%2F%2Fwww.odt.co.nz%2Fopinion%2Fdriving-home-safety-message&docid=zoztkPSqGQvPvM&tbnid=KNbf9hWzVy20vM%3A&vet=10ahUKEwiV5ZGY3LPeAhXDiywKHamgDx8QMwhIKAswCw..i&w=630&h=512&bih=612&biw=1280&q=new%20zealand%20roads%20are%20different&ved=0ahUKEwiV5ZGY3LPeAhXDiywKHamgDx8QMwhIKAswCw&iact=mrc&uact=8