Když navštívíte steampunkové město a dozvíte se to až doma… 😀
Ne – 26.11.2017
Ráno jsme opět využili luxusu vybavené kuchyňky v kempu. Teplý čaj a rozpečené křupavé croissanty s máslem a marmeládou, se jen rozplývaly na jazyku. V poklidu jsme si vychutnali snídani, než začal „úprk“ zase na sever. Čas na jihu nám totiž vypršel a my se museli rychle vydat na cestu zpátky.
Cíl byl jasný – nutně stihnout zabookovaný trajekt na úterý večer z Pictonu do Wellingtonu. Víťa říkal: „Za dva a půl dne bychom to měli asi stihnout.“ A Petr na to: „Kámo, tady není prostor pro žádný asi. My musíme chytit letadlo do Koreje a domů. To jinak nejde.“ Na mě šly mrákoty při vzpomínce, jak jsme před pár lety dobíhali letadlo na dovolenou do Řecka. Náš sprint dost připomínal scénu z filmu Sám doma – ztracen v New Yorku. A to byla tehdá jenom Praha. 😀 Co bychom si počli kdesi na druhé straně Zeměkoule?! To bychom asi nebyli tak v pohodě jako Kevin. 😀 A Víťa pronesl legendární hlášku: „Ty, toho bych se nebál.“ 😀 A já jsem dostala záchvat smíchu, až jsem málem spadla ze židle. Tímhle pořekadlem je totiž pověstnej Petr. Mezi našimi přáteli takto rozhání narážky, či pochyby a už vím, od koho to má. 😀 Svěřila jsem se s tím klukům, protože na mě samozřejmě udiveně koukali, čemu se tak řehtám. 🙂 A Víťa nakonec pronesl: „Tak nevím, jestli to má on ode mě nebo já od něho.“ 😀
Tak. A bylo to tady. I když se nám moc nechtělo, museli jsme nabrat směr zpět. Cestou jsme ale měli pár plánovaných zastávek. Jednu v honbě za starou whisky a návštěvu Christchurchu.
První úkol jsme splnili. Dojeli jsme do Oamaru. 
Bývala tam známá likérka, co jako jedna z mála na NZ vyráběla whisky a nyní už přes 10 let nefunguje. Jejich sudy ale odkoupila další společnost, co se rozhodla pokračovat v této tradici. Tenhle mini obchůdek jsme našli a byla to naše první zastávka. Bylo to tam krásně a stylově zařízeno. Vonělo to tam dřevem, kůží a takovou zvláštní směsí alkoholu. Vousatý chlápek za „barem“ byl jeden z majitelů a všechno nám o tom pokladu podrobně vysvětlil.
Jeho společnost nyní prodává tyhle „zbytky“ z původní várky originální likérky a mezi tím už mají připravenou novou. Svoji autentickou whisky, co má jinou chuť a složení, ale podle inspirace z tehdejších dob. Spočítal, že tímto tempem, jak jdou lahve na odbyt, za 9 let už bude veškerá originální whisky Oamaruvian vyprodaná.
Ani jsem se pak Víťovi nedivila, že ji tolik sháněl. Je to opravdu delikátní záležitost. Každá lahev má svoji ručně vyplněnou etiketu ze dne plnění, ze kterého pochází sudu, ze které je to várky atd… Měli tam různé druhy, nalité v krásných k tomu určených skleničkách, všechno jsme mohli očuchat, a pak se rozhodnout, co ochutnáme nebo koupíme. Když jsem viděla ty ceny, tak bych nejradši zůstala jen u toho čichání. 😀 Ale Víťa měl hned jasno. Takže nám všem objednal testovacího panáčka.
Vousáč nás varoval, že je to hodně silné pití, na roz
díl od klasických whisky, jak je známe. Že tohle má tak 58 – 60 %. Na to jsme nemohli říct nic jiného, než že jsme Češi a na takovou sílu jsme zvyklí. 😀 Slivovica nás přece dokonale vyškolila. Ale ne. Chlápek měl pravdu. Bylo to fakt něco úúúplně jinýho.
Asi se k tomu člověk musí propít nebo v tom najít zalíbení až časem. Jako u klasické whisky. Ale samotný testovací rituál, byl zážitek. Dostali jsme to do krásné stylové číše s gravírováním Oamaruvian, u spodu rozšířené a u kraje zúžené. 
Vůně byla moc příjemná. Přesně, jak je psané na kartičce s povídáním – třešně, hřebíček, … Chuť to mělo zvláštní. Byl tam první dojem ovoce a dozvuk něčeho, co nedokážu popsat. Do poznámek jsem si napsala, že možná lehce pižmová chuť, ale až úplně na konci. Ale co jsem tím chtěla říct? Jak jsem zjistila, jak pižmo chutná? 😀 Kdo ví, co se mi v tu chvíli honilo hlavou… Každopádně jsem tam správně měla cítit jahody, muškátový oříšek, třešně a mandle. Na konci se měly snoubit vyvážené chutě koření a sladkosti anýzu a sušené lékořice. I když panák byl mini, žmoulala jsem ho díky jeho síle docela dlouho. Přece jenom, je to fakt vzácnost. 😉
Víťa si v obchodě koupil zase další vrtulník (kdo četl předchozí články tak ví, a kdo neví, tak tam nechal celej majlant), aby obdaroval své drahé. 🙂
Prošli jsme se městem a všude to bylo takový dost retro. Když jsme šli kolem Harbour Street Bakery, která byla spojená s cukrárnou, byl tam regál na zmrzlinu, jak z nějakýho starýho filmu. 😀 
To nám ale nezabránilo, dopřát si tu ledovou dobrotu. A přestože (nebo právě proto) hned vedle byla pekárna stejně omšelá, zkusili jsme i tamní výtvory. 🙂 Venku před výlohou, vedle starodávnýho kola, jsme si sedli na starodávnou lavičku a cpali se, když šla kolem paní – taky starodávná a s ní pes. Ten už teda nebyl tak starodávnej a na štěstí ani né tak otravnej jako na Rabbit Islandu. 😀 Užili jsme si svoji chvilku s teplým masovým koláčem, každý s jinou příchutí a pokračovali dál, v toulkách městem.
Když jsme míjeli místní uličky, zrezlých harampádí a různýho haraburdí pořád nějak podezřele přibývalo. Všude se válely velocipedy, nějaký divný kovový cisterny, roury, ozubený kolečka, kusy kolejí, nějaký součástky k vlaku, starej parní kotel, … 
Všechno samozřejmě rezavý jak liška. 😀 Do něčeho obřího, jsme si dokonce i vlezli. 😀 A jak jsem uviděla nějakýho mega robota, sestavenýho z různých odpadlých dílů od auta – z výfuků, z motoru,… tak mi došlo, že už jsem to někde viděla. Skoro jako nějakej megatron, ale o dost osekanější varianta. Takže mi to připomnělo nejenom film Transformers, ale taky styl a módní odvětví zvané Steampunk. Říkala jsem si, že tam asi mají nějakou takovou moderní expozici. 🙂 
Šli jsme do parku, kde bylo hřiště. Záměrně nepíšu dětské, protože děti tam sice byly, ale my jsme se tam taky dobře vyřádili. 😀 A myslím, že kdejakej jinej dospělák, by si to tam taky užíval. 😀 Třeba běhání v obřím kole jako křeček. To teda bylo něco. Z venku to vypadalo snadně, ale uvnitř to bylo pěkný psycho.
A taky to Víťu pěkně vytrestalo, když si to šel vyzkoušet. Samozřejmě se rozběhl, co to dalo, ale zapomněl, jak rychlý tam nasadil tempo a najednou se zastavil. Což, dost dobře nešlo. No, pěkně to s ním zametlo. 😀 Teď už se tomu všichni smějeme, ale tenkrát to muselo docela bolet. Po jeho nepovedeným pokusu, jsme se snažili té pekelné věci přijít na kloub. Ovšem po tom, co jsem viděla, tak jsem z té věci měla docela respekt a raději jsem nezkoušela tak velkolepej rozběh. Všichni jsme si ale museli zkusit vlézt do kola. 🙂 
Někdo pak vystřídal kolečko na houpačce, já jsem pozorovala obří jeřáb, seskládanej taky z Bůhví čeho. 😀 Pak nastalo balancování a honička na dřevěných trámcích. Na štěstí byly celkem nízko nad zemí, i když zmrzačit by se na tom dalo taky pěkně. 😀
Když jsme byli dostatečně vyblbnutí, šli jsme na kafíčko, jak bylo naším zvykem. Kavárna byla do stejného stylu jako okolí – svařených několik kusů rezavých plechů, přišroubovaných, přinýtovaných, jak kdyby to sebrali z vraku lodi. Uvnitř měli plechové židle, zvláštní bar a co mě dostalo, tak osvětlení. Měli tam stará světla z operačních sálů. 😀 
Celý to vypadalo trochu jako z hororu nebo z nějakýho divnýho psycho filmu. Už tehdy mi došlo, že je to tam celý tak trochu jinak a dost mi to připomínalo prostředí festivalu Junk town, který jsem znala z fotek od kámošek, co tam byly. I s Víťou jsme se o tom bavili, že jeho kamarád pro ně tvoří kulisy a divno rekvizity, radioaktivní barely, různý zrůdičky a lebky… A ani tehdy mi nedošlo, že v Oamaru už to není pouhá výstavka, ale rovnou celý životní styl. Že se nacházíme ve stampunkovém městě. 🙂 O tom jsem si přečetla až na netu, teple domova, v zapadlé ČR. 😀 Že právě tady je největší Steampunkové muzeum (kde jsme nebyli) a pořádají se tady největší steampunk festivaly (tady taky ne).
Každopádně čas se nám krátil, finance už taky došly, ale hrozně moc jsme chtěli něco vidět. Tak jsme po cestě k autu ve stejné ulici, kde jsme parkovali, hupsli do jedné galerie. Umění moc nerozumíme, tak jsme si mysleli, že to bude jen chvilička. Ale to bychom nebyli my. 😀 V galerii nás to úplně pohltilo. Nešlo ani tak o umění (i když jsme se tvářili, jakože jsme hrozně znalí turisti z oboru :-D), ale o ten prostor. Bylo to něco jako obrovská půda, pod střechou stodoly. Nezaměnitelná vůně dřeva a takové té suché, sluncem prohřáté zatuchliny, se linula celým obřím pokojem. Člověk by řekl, že je to jenom prostě výstava na půdě, ale tak megastická místnost, působila naprosto uchvacujícím dojmem. Hned jsme nabyli názoru, že tohle bychom chtěli doma. 😀
Samozřejmě, že kromě prostoru, se nám líbilo pár malovaných obrazů nebo fotek, s nezaměnitelnou krajinou NZ, nebo jsme se za rohem, tajně a potichu smáli nějakému divno-výjevu z abstraktního světa. Taky sošky a dřevěné plastiky nás donutily ke chvilkovému zamyšlení.
Když kochání skončilo, sedli jsme do auta a přesunuli se do kempu (http://www.littlerivercampground.co.nz/). Ten byl zase jako osada uprostřed ničeho. Ale vypadalo to tam moc hezky. Umývárky a sprchy trochu jako na skautským táboře – jejich heslo „We are a retro campground“, dostálo svého, k našemu přesvědčení. 
Kuchyňka pod improvizovanou střechou, sem tam chatka, místy campervan nebo jinak obydlená dodávka. Chvilku nám trvalo najít místo pro stany, ale nakonec jsme nechali auto zaparkované u chajdaloupky, co se tvářila jako „recepce“ a postavili jsme si ubytování přes mostek na druhém břehu potoka. Nikdo tam nebyl, povrch taky celkem ušel, kolem jen voda a les. Tak se nám líbilo, že aspoň nebudem překážet autům, camper vanům a oni nám taky ne. 🙂
Povečeřeli jsme už trochu za tmy, protože jak jsme se blížii k severu, začaly se zase zkracovat dny a prodlužovat noci. No, ta naše noc teda moc dlouhá nebyla, protože jsem se několikrát vzbudila hrůzou. Respektive s tím, že kolem stanu něco běhá. Když už jsem sebou škubla asi po třetí a posadila se, už mě Peťan uklidňoval, ať spím, že to nic není. Že se mi jenom něco zdá. Jenomže nezdálo. Následoval argument, že kolem stanu hopká nějakej pták. A tak jo, tak jsem si zase lehla s tím, že mi asi už hrabe.
Ale za chvilku to začalo zas. Znovu ty zvuky, dusot, kolem stanu, zase jsem si nervózně sedla a poslouchala, co se děje. To už jsem reflexně začala vydávat odháněcí zvuky: „Kšššš, kšššš.“ Ale radši jen potichu, aby se mi Petr moc nesmál. No, asi to pomohlo, protože na chvilku se zdálo, že je klid. A v tom jsem místo vetřelce, zaslechla Víťu, ze sousedního stanu, jak říká: „Běž, běž, mazej, tak huš!“ Hoooo, tak to bylo něco na mě! Zmocnila se mě panika, protože když už Víťa něco odhání, tak to teda musí bejt fakt něco. A to jsem taky řekla Peťovi, abych dodala situaci na patřičné naléhavosti. Nezabralo to, protože se mi smál pořád. A to ještě víc, když jsem vyjekla a začala to „kšššáááá, bež, běž“, vykřikovat taky, jen o dost víc nahlas. Protože bych přísahala, že nám něco vlítlo do předsíňky a prosvištělo první vrstvou stanu rychle a bezhlavě, že se mi to zvenku otřelo o nohy.
To už jsem byla celá zpocená, zmatená a Petr mrtvej smíchy. 😀 Po chvilce jsem slyšela už klidnýho Víťu, jak oznamoval, že ho ve stanu přepadl ježek. Měl tam totiž u sebe provizorní odpaďák od večeře, což znamenalo jenom igeliťák, obsahující všechno možný. Byla tam krabička od sýra, od šunky, ale hlavně taky slupka od banánu, která ježkovi evidentně voněla. Takže i když ho Víťa odháněl, furt se vracel a rozkramařil celej pytlík. Až na něho fakt vlítnul, že ho odežene, nabral ježek takovej úprk, rovnou do našeho stanu. 😀
Takže se mi to nezdálo, cha! Pak už jsem jen doufala, že to Víťovo razantní vyprovázení a moje „kšááá“ zabralo a noční návštěvník zmizel do lesa, kde už zůstane. 🙂
Pozn.:
Když jsem o Vánocích balila dárečky, co Víťa poslal pro svou rodinu, narazila jsem v jeho seznamu „co, komu“ na velké překvapení. Pro nás tam totiž taky vyšetřil jednu malou lahvinku Oamaruvianu. 😮 Petr to stejně jako já netušil, tak jsem ho do poslední chvíle nechala ve sladké nevědomosti a dárky jsem dál balila inkognito. 😉 Ten pak pod stromečkem nevěřil svým očím! Byl totálně nadšenej! No a luxusní krabička dostala své čestné místo v prosklené vitrínce v našem obýváku. 😉 
Už při rozhovorech s Víťou, jsme se shodli na tom, že jo je taková vzácnost, že je potřeba si to šetřit a popíjet opravdu jen při zvláštních příležitostech. Sám si totiž taky jednu nadělil. Snad nebude vadit, když tu zveřejním Víťův skvělý nápad – napsat si seznam osobních životních mezníků nebo odměn, za které je povoleno, dát si panáčka tohoto delikátního moku. 😉
Ke zhotovení seznamu se už nějaký čas chystáme. Pár tipů už bychom taky měli… Ale ještě pořád přemýšlíme, co je taková pecka, aby si to zasloužilo tu slávu. 😀 Tak to možná ještě chvilku potrvá. Omluvou nám může být jedině to, že jsme Oamaruvian ještě neotevřeli. 🙂 A jak je na tom Víťa? No… to už je zase jiný příběh. 😉
Zdroj obrázku whisky s originál NZ skleničkou: www.thenzwhisky.com
Ta dole je naše. 🙂
Ještě tu mám jednu takovou malou kuriozitku. Na záchodě obvykle teda nefotím, ale vzhledem k retro úpravě, kterou měli v Little River, jsem musela. 😀 
Aneb návod, jak účelně používat přiložené dřevěné piliny.