Do víru velkoměsta
Čt – 16.11.2017
Počasí nám ráno moc nepřálo. Vydatně pršelo, takže jsme se i dlouho přemlouvali k tomu, abychom vylezli ven a sbalili stany. Všechno bylo mokrý, ale nedalo se nic dělat. Měli jsme před sebou dlouhou cestu a nebyl čas, ztrácet čas. A šance, že by mohlo přestat pršet, byla takřka nulová. Takže jsme zmoklý plachty od stanů, zmuchlali do pytlíku a šupli do kufru auta. Snídani jsme taky zvládli pod střechou Magdy, takže chvilku drobky vládly světu, ale aspoň jsme dostali něco do žaludku. Croisant s marmeládou, to už snad nikoho nepřekvapilo. 🙂
Po kusu cesty, se začalo lehce spravovat počasí. Náladu jsme si spravili v Pen’s café u silnice. Byla to zase náhoda, ale kafe jsme potřebovali už jako sůl a tady ta nám padla do oka – kavárna s pozoruhodnou sbírkou 250 tisíc propisek. Uvnitř na nás dýchlo takové domácké prostředí. Na každé zdi, vitrínce, poličce, byly pečlivě naskládané a vystavené propisky různých tvarů a barev. Na stropě visely desky, taky komplet zaplněné propiskama z obou stran. Čím se majitel bavil, bylo evidentní. 😀 Neodolali jsme, abychom si k tradiční
mu flat whitu nedali nějakou další dobrotu. Kluci zvolili palačinky s borůvkama, já nějakou žampionovou krémovou směs s toustíkem a slaninou. Všechno vypadalo víc než dobře. Palačinky, teda ty jejich pancakes, nebyly ty klasický tenký placky, jak jsme zvyklí u nás. Byly to spíš takový lívance. Ale horda borůvek, sirup a šlehačka. Mňam! Samo, že jsem musela Peťovi kousek odloudit. 😀 Ale kluci mi zase záviděli tu moji žampiónovou svačinku. Byla to hustá omáčka v mini rendlíčku, slanina eňo ňůno a toust krásně křupal. Co víc si přát. 😉 Po spokojeném pomlaskávání, jsme se zase vyrazili. 
Dokonce už svítilo sluníčko, takže jsme u jednoho odpočívadla zastavili, abychom trochu provětrali stany, rozložili zatuchlé plachty, spocený svršky a mokrý spodky, který jsme den před tím vyráchali v ledovým potoce. 😀 Byla tam lavička se stolkem, takový pěkný piknikový místo. A my jsme tam suverénně stavěli stan. 😀 Kolem jeli policajti, trochu jsme se zamysleli nad tím, jak jim budeme vysvětlovat, že skutečně tady nehodláme stanovat, že fakt jenom všechno sušíme. 😀 Ale na štěstí to ani nebylo potřeba. Jednoduše jen profrčeli dál…
Konečně jsme dorazili do posledního cíle naší cesty na Severním ostrově, do Wellingtonu. Tedy do přístavního a hlavního města Nového Zélandu. Měli jsme v plánu, tady přespat jednu noc a hned ráno vyrazit na trajekt, který nás přepraví na Jižní ostrov za novým dobrodružstvím.
Na vyvýšeném místě na kraji města, jsme zakotvili v moc pěkném kempu. Sice to bylo na kopci, takže tomu odpovídal i terén, vítr fučel o sto šest, letadla nad naší hlavou dělala dálnici a skutečná dálnice byla od nás jen asi 200 m, ale bylo to super! 🙂 V ceně byla možnost použití kuchyňky s varnou konvicí, sporákem a toustovačem, funkční zásuvky (my jsme sice měli jen jednu redukci, a to ještě Víťovu, ale neva) a hlavně huráááá – teploučká sprcha! Na delší čas zase jediný zdroj teplé vody. 🙂
Sotva jsme postavili stany, nedočkavě jsme se vrhli do sprch. Limit byl sice na 10 minut, ale voda byla krásně teplá, fronta se vytvořila až za náma, takže stav značka ideál 🙂 Pěkně vykoupaná a vyvoněná jsem využila i místní fukar na ruce – jakožto fén na vlasy, a když už jsme vypadali konečně trochu civilizovaně a né jako křováci, mohli jsme vyrazit na procházku do města.
Auto jsme nechali v parkovacím domě, a dál jsme se vydali pěšky. Obešli jsme si přístav, omrkli místo, kde se naloďují auta na trajekt, a nechtěli jsme nechat trpět ani naše břicha. 🙂 Takže z přístavu jsme se přesunuli do místních rušných ulic, najít něco dobrého k snědku. Byla to tam samá výšková budova, na každým kroku obchoďáky, mrakodrapy s oknama jako tisíc zrcadel, restaurace, bary, čajovny, … na cokoli si člověk jen vzpomene. Ale spíš než třeba Prahu, to připomínalo New York. Teda aspoň tak, jak ho znám z televize. 😀 Pruhů na silnici bylo víc, než má Adidas, takže já jsem se ztratila už asi po první zatáčce. Důvěřovala jsem teda chlapům a jejich orientačnímu smyslu.
Za chvilku jsme zůstali zaujatě stát před jednou z prosklených budov a hltali ceduli s vypsaným akčním meníčkem na večer. Byl to steak s hranolkama a jejich místním pivem. Naše kručící žaludky se rozhodly rychle a my je následovali. 🙂 Vyšli jsme asi dvě patra po schodech a zeptali se kolemjdoucího číšníka, jestli si můžeme někam sednout. V podstatě jsme mohli kamkoli. Nejdřív jsme se usídlili v zadní části restaurace, poblíž baru. Ale bylo to hned pod reprákem. Ačkoli hudba byla fajn, tak jsme neslyšeli vlastního slova, natož se snažit pořvávat anglicky nějakou objednávku. Takže to ne. A přesunuli jsme se k velkému oknu směřujícím do ulice – respektive k prosklené zdi. Takže jsme měli i parádní výhled na noční ruch.
Pán, který nás viděl přicházet a se kterým jsme mluvili, tak se k nám teda moc neměl. Spíš naopak. Vypadalo to, že se nám i vyhýbá. Sice jsme byli vyvonění, ale jako baťůžkáři jsme asi působili pořád. 😀 No, co se dalo dělat, tak jsme si chvilku počkali, než se nás ujala sympatická slečna. Dostali jsme jídelní lístky, ale chtěli jsme si na žízeň dát místní pivko. Víťa chvilku koketoval se slečnou servírkou, a ta nám nakonec sama nabídla akční menu, co nás zaujalo venku. Pivo nám zpříjemnilo čekání a za nedlouho už se nesla luxusní flákota masa s pěknou přílohou a barevnou oblohou. Byl to zážitek jak pro oči, tak i pro chuťové pohárky. 
O to líp se nám pak v Countdownu nakupovaly zásoby na další den. 🙂 Museli jsme teda ještě vyřešit jeden trabl, o kterým jsme se bavili už asi dva dny před tím, pak ještě ten den a nakonec jsme se k řešení dostali až večer před spaním – totiž nákup lístků na trajekt. Platilo se za osobu a za auto. Společnost, kterou si Víťa nejprve našel, tak měla vybookováno až do soboty. My jsme plánovali, že pojedeme tak v pátek ráno a ne, že bychom takto ztratili další den, bloumáním po velkoměstě. Mohli jsme možná jet ještě druhý den ve tři v noci, nebo zvolit nějakou podobnou nesmyslnou možnost, ale nakonec se podařilo Víťovi najít jinou společnost. Tam jsme se ještě vešli na druhý den, asi na jednu hodinu odpoledne. V přístavu jsme měli být ještě minimálně hodinu předem, takže než se ráno vypravíme, nasnídáme, nabalíme a dojedeme na místo, shodli jsme se, že to bude tak akorát. 😉
Usínali jsme teda spokojení, že máme pomyslnou vstupenku do Pictonu na Jižní ostrov. 🙂