V zajetí rychlosti
SO 25.11.2017
Sen se stal skutečností. Dorazili jsme do Invercargillu. Nejjižnějšího města na Jižním ostrově NZ. 🙂 
Tak moc jsme se tam chtěli podívat, i když nám spousta lidí říkala, že tam nic není. To ovšem netušili, s kým mají tu čest. Že jsme fanoušci filmu „V zajetí rychlosti“ (The world’s fastest Indian). 
Film byl natočen podle skutečné události z roku 1967. Hlavní hrdina, starší pán Burt Murno (hraje ho Anthony Hopkins) plánoval a následně podnikl cestu z Nového Zélandu do Ameriky, aby tam uskutečnil rychlostní rekord na své po domácku upravené motorce Indian Scout.
Vřele doporučuju, se na film podívat. Jednak je to opravdu pěkný příběh, a taky člověk pak ten Nový Zéland mnohem líp pochopí. Některé záběry potom dostaly úplně jiný rozměr. Ve filmu jsme se tomu smáli, ale pak jsme viděli, že je to fakt do teď realita. 😀 Třeba jako výroba vysokorychlostních pneumatik – ve filmu: seříznutí kuchyňským nožem a následně vyplnění prasklin, pomocí krému na boty. 😀 Realita: U auta, motorky, čehokoli, může být bůhví co, ale jakmile to nemá namatlaný pneumatiky, tak jakoby to nebylo. 😀 
Už při příjezdu do města, jsme začali pomalu juchat, protože jsme byli opravdu rádi, že jsme až tam. Naše první cesta vedla na pláž. Na té stejné pláži tenkrát Burt testoval svoje motorky. A byla to taky jediná pláž, na kterou se dalo přijet autem. Nevěřila jsem, ale aut tam bylo hned několik. Místo lehátek a slunečníků, na který jsme na písečných plážích zvyklí, tu byly auta (převážně teda teréňáky a takový ty větší káry) a občas u toho vyskládaný vybavení s neoprenama nebo surfama. 
My s klasickou silniční městskou Magdou, jsme tu byli drobet za chudáčky, ale co. Ani tak jsme si nenechali ujít příležitost, trochu si zablbnout. Vyjeli jsme tedy podél moře, Víťa trochu zadriftoval, vymaloval si do písku svoje vítězný kolečko, a pak frrrr, rovnou proti vodě. To už jsme teda dostali trochu strach, že bychom v tom rozmočeným písku mohli zapadnout (a už se nikdy nevyhrabat). Takže jsme ho nabádali, že dál do moře se vydáme jedině pěšky. 😀 Auto jsme teda zaparkovali na slušňáka na kraji a šli jsme se projít.
V životě jsem neviděla tak jemnej písek. Vzpomínala jsem na naše léta ve školce, kdy jsme přesívali písek přes tričko, abysme dostali „hlaďoš“. 😀 Barva byla hodně tmavá a struktura se zdála až neobvykle pevná. Tentokrát jsem po břehu neběhala jako šílená, ale užívala jsem si, jak mi vlnky jemně omývají nohy a prsty se čvachtají v tom jemňulinkém písečku, připomínající polohrubou mouku. 🙂
Ale to bych nebyla já, abych nedělala něco ujetýho. Na pláži nebyly žádný takový ty větší mušle. Všechny druhy, co tu byly, tak měli zatočený vzhled. Ať už to byly takový vrtulky do špičky nebo mušle připomínající šnečí ulitu. Tak těch tu byly asi tisícovky. A každá byla jiná, různě velká i barevná, ale všechny měly takový ten perleťový odlesk a na slunku a ve vodě, se to krásně odráželo. Vzpomněla jsem si, že jsem v nějakým gift shopu viděla podobný náušnice. A tak jsem začala sbírat. S ohromnou radostí jsem měla plnou hrst, že už mi to přepadávalo. 😀 V autě to bylo taky skvělý, protože to samozřejmě děsně smrdělo. 😀 Ale šupli jsme to do několika pytlíků s úmyslem, že to pak vymyju, a tím bylo o moji radost postaráno. 🙂 
Jakmile jsme oklepali písek z noh i z bot, vydali jsme se směrem do centra. Víťa zjistil, že obchod, kde Burt nakupoval, je pořád v provozu a taky v zájmu zachování jeho slavné historie, koupili majitelé jeho stroj a vybavení staré garáže. Byl to takový obchod, spojený s malým muzeem. Ve skutečnosti tam byla ještě spousta dalších motorek a aut. Včetně naší Čezety na kros. 🙂 
Auta byly různý veteráni, mezi regálama s běžným nářadím a zahradnickýma potřebama, jsme potkali vitrínu s motorem, kousek za regálem s výstražnýma cedulema a skládacíma kuželama (mají je místo trojúhelníku), byl další vystavený kousek. A tak to šlo pořád dál a dál… 
Bylo tam skoro všechno. Včetně pístů, které Burt vyráběl a následně zničil. 😀 Spousta fotek, příběhů, plaket, pohárů a memoriálních záležitostí. 
Než jsme to všechno prošli, strávili jsme tam zase moře času. Ale nešlo to jinak. 🙂 A i mě to dokonce náramně bavilo. Nakoupili jsme tam samozřejmě pár suvenýrů, kalendáře, magnetky, já k tomu všemu pár balíčků semínek na vysazení zeleniny. 🙂 
Což bylo teda u pokladny celkem vtipný. Byly tam rajčata, dýně, červená řepa a bazalka. Paní se bavila tím, že si jdu teda vytvořit hezkou zahrádku. Tak jsem odpovídala, že jo, ale že to až na jaře doma. Z čista jasna přestala pípat kódy a úplně se vyděsila, že to chci převážet do Evropy? Že budu mít na letišti problémy. A říkala to tak vážně, jako by mě měli za to snad i zavřít. 😀 Opatrně mě nabádala, ať to radši nekupuju. Tak jsme jí v klidu vysvětlili, že né u všech zemí, je to tak přísné jako u nich. Že k nám se může dovézt skoro cokoli, pokud to nejsou exotický rostliny a zvířata. Udiveně mi to teda namarkovala, ale myslím, že asi do teď nespí a myslí na mě, jestli jsem neskončila ve vězení. 😀 
Pak jsme navštívili skutečné muzeum a galerii NZ. Tady, stejně jako do obchodu, byl vstup zdarma. A to jsme se fakt divili, protože tu měli krásné expozice. Ale touha po kofeinu byla neúprosná a hlad už by se taky jistě ozval. Takže nejdřív jsme samozřejmě museli otestovat muzejní kavárnu. Jistila to tradiční trojička flat whitů, nějakej sladkej dortík a slaný sendvič. Najednou se před námi objevilo tolik talířků, že jsme měli co dělat, aby nám stačil stůl. 😀 Konečně jsme ale dobili baterky, abychom mohli projít všechny patra muzea, za touhou po vědění nejen o Invercargillu. 
Od historie NZ, přes bájnou motorku Burta Munroa (asi tady byl ten skutečný stroj, na kterém tenkrát jel), galerii obrazů od různých umělců, zkameněliny, vzácné kameny, dřeviny, rostliny, zvířata, co se na NZ vyskytují, různé mušle a další živočichy, až po legendární rugby tým All Blacks, jejich dres a všechny NZ symboly s vysvětlením, co to znamená a tak dále… Nechyběl koutek věnovaný námořnictvu, se skutečně houpající se lodí. Tak to byla celkem sranda, protože být na tom delší dobu, asi by mi začlo být trochu nevolno. 😀 Pak nějaký zátiší s vycpanými ptáky, kde pro autentičnost řval z repráku po každé nějakej jinej. 🙂 
V místnosti věnované válečným tématům, živě zpíval smíšený sbor. Člověk u toho mohl poslouchat, probíhat vlčími máky z videoprojekce, přitom sledovat exponáty, nebo jít do vedlejší místnosti a kochat se krásnými malovanými portréty dětí a dospělých, co vypadaly realisticky, skoro jako fotky. Všude bylo něco a opravdu jsme si to tam užili.
Při další cestě dostal Víťa zajímavý nápad. V Invercargillu mají hřbitov, a tam přece musí být i hrob Burta Munroa. Chvilku jsme to tam hledali, protože to bylo obří a jejich uspořádání jsme teda moc nepochopili. Ale opravdu, při podrobnějším hledání, jsme to našli. 
Místo byl hezky vkusně a skromně upravený, žádný okázalý hrobky nebo sochy. Prostě normální hrob, jako každej jinej. Jen teda fotka s legendární motorkou, co ji každej pozná. Co však bylo zajímavý a do teď to považuju za záhadu, že na náhrobku bylo napsáno Herbert Bert Munro, ale všude se píše jako Burt. Na internetu s „E“ ani neexistuje. Tak co je teď správně? 🙂
Jali jsme se doplnit zásoby v místním Countdownu, abychom byli připravení na večeři a následné ubytování. Věděli jsme, že kemp bude asi někde uprostřed ničeho, takže využijeme obchody ve městě. Co nás ale překvapilo, že jsme nikde nemohli najít ani pivo, ani víno. Přitom jsme věděli, že ho v Countdownu běžně mívají. Když jsme chvilku pobíhali po supermarketu a neměli žádný výsledek, Víťa se zeptal prodavačky. Ta nám oznámila, že v jejich shopu tohle bohužel nenajdeme. Všechny obchoďáky s potravinami, jsou totiž v Invercargilu alcohol-free. A tedy pivo, víno i tvrdej, můžeme koupit pouze ve specializovaných Liquor shopech. To nám trochu spadla brada, protože městečko se zdálo být velmi slušný a poklidný. Ale asi to tak nebylo vždy, když je tu takovýhle nařízení.
Na štěstí, cedule na „chlast-shop“ byly dost výrazný, takže jsme specializovanou prodejnu bez problémů našli. S Víťou jsem se tam vypravila, vybavena aspoň Peťovou kartou, když řekl, že je sice na řadě s nákupem, ale že na nás počká v autě. Koupili jsme již tradičně červené víno a Víťa neodolal, abychom nezkusili jejich točené pivou sebou. Ani tak nešlo o to, že mají lahve, co připomínají zvětšeninu ředidla nebo technickýho benzínu, za dob komunistů. 😀 Ale o příhodný název piva – „Garagista“. 🙂 
Celí nadšení jsme šli k pokladně. Štěstí, že byl Víťa se mnou, protože nastal první trabl – odmítnutí karty. 😮 Takže jeden limit vyčerpán… :-/ Money došly. 😀
Garážové pivo, IPA, bylo zvláštní, ale vychlazený, takže jsme nepohrdli. A taky jsme se pobavili nad tím, že si to musíme vyfotit – pití piva za volantem. 😀
Na NZ je totiž pár drinků povoleno. 😉 Dokonce mívají na lahvi znázorněno, kolik skleniček nápoj obsahuje a kolik si jich může člověk dát, aby ještě mohl řídit.
Popojeli jsme dál. Zrovna začalo pomalu zapadat slunce, ale my jsme stihli ještě hezký světlo na malou procházku k majáku Nugget point. 
Bylo tam krásně a s „Brundibárem“ v ruce (zázvorové nealko pivo Bundaberg), to dotvářelo úplnou romantiku. 😀 
U majáku jsme se kochali krásným výhledem na ostrovy v dáli a útesy pod náma. 
Zase jsme zažili trochu divočiny. Mladý Číňan, co byl taky na vyhlídce, nás upozornil na tuleně. Plácali se na kamenech a vyhřívali se na posledním sluníčku. Na první pohled to vypadalo jako nějaká placka nebo kus skály. Ale při větším soustředění jsme mohli zaznamenat, jak se občas líně převalili nebo skočili do vody. S Číňanem jsme se dali do řeči, vzájemně se vyfotili, a protože jsme měli jednoho Bundaberga navíc, tak jsme ho i pohostili. Sedli jsme si na lavičku, co byla po cestě nazpátek a trochu jsme zkoušeli procvičit naši angličtinu. 🙂 Říkal, že žije v Queenstownu, ale tady je na výletě. 
Tak nám poradil další pěkné místo, který je po cestě do kempu a můžeme se tam podívat. A to jsme taky udělali. Byla to budka, odkud se dalo pozorovat tučňáka žlutookého. Trochu jiný druh, než jsme viděli na kajaku. Číňan šel s náma, aby nám to ukázal. A protože nám chtěl oplatit naši pohostinnost, vytáhl ze svého auta pro každýho pivo. Ale už opravdický 😀 Bylo to podobný, jak naše Plznička. 😉 Se mu ta seznamka chudákovi moc nevyplatila. Protože od nás dostal jen limču, a my ho obrali o tři, fakt dobrý piva. 😀
Kemp, co Víťa našel, byl taky super. Dá se říct, že v poměru cena-výkon, asi jeden z nejlepších. Byla bych schopná tam strávit celej týden a mít se jako královna. 😀 Malebný, žádný řev okolo, místo pro stany pěkný, hezky udržovaný, cena taky normální. Záchody i sprchy ucházející, dokonce tekla i teplá voda a sušák na ruce se dal použít i jako fén. Aji to jsem samozřejmě později vyzkoušela na vlastní kůži (ehm teda vlasy). 🙂
Naprosto Boží byla skvěle vybavená kuchyňka. Trouba, dva sporáky, dva toustovače, topinkovače, nádobí, dostupný zásuvky… a to všechno v ceně ubytka. Takže jsme večeřeli ve velkým stylu. V Countdownu jsme totiž koupili nějakou konzervu – jakože boloňské špagety. Přemýšleli jsme, co to bude, když to stálo asi dolar a půl, ale tím, že jsme si to luxusně ohřáli, doplnili jsme to nakrájenou šunkou a sýrem, k tomu přidali do křupava opečený toust, tak to byla delikatesa! 😉 Aby tam byla i nějaká zelenina, tak jsme slupli pár rajčátek a udělali si vařenou kukuřici jako sladkou tečku. Nebylo co víc si přát. Spát jsme šli utahaní jako koťata, ale nadšení a spokojení, že jsme byli v Invercargillu a naše mise na NZ byla tím pádem splněna. 😉
Pozn.:
Semínka rajčátek, zvaných Moneymaker, jsme věnovali Zuzce a Liborovi – vzešla jim z toho pěkná úrodička. Taky jsme dostali na oplátku sazeničky a hezky to vyrostlo. Z šedých dýní se vyklubaly nakonec tři . A na bazalku a řepu, přijde řada třeba příští rok. 😉