Nabaleno na dlouhé cesty – road trip začíná
Ne – 12.11.2017
Gastro-zážitky, maják a písečné duny
Ve skutečnosti jsem tyto zápisky psala o další 3 dny později. Protože bylo tolik zážitků, že jsem nestíhala ani zaznamenávat. 😀
Nabalit a vyrazit – příští zastávka jídlo 😀
Ráno bylo vtipné. Posilněni džusem, jsme se sešli okolo Magdy (Víťovo NZ auto: Mazda 626 z roku 98). Za chvilku jsme byli jak mravenci – pořád jsme chodili domů a k autu a ještě asi tak stokrát tam a zpět a neustále jsme nosili nějaký věci. Auto bylo obeskládaný vším možným – batohy, boty, ručníky, kufr, spacáky, tašky, karimatky, nějaký jídlo… Prostě cokoli, co jsme usoudili, že bychom mohli v následujících třech týdnech potřebovat. Bylo až k neuvěření, že se to všechno vešlo do kufru jedné káry. 😀 Štěstí, že jsem ten mistr Tetrisu. 😉
Než jsme se vydali na road trip, zůstali jsme ještě chvilku poblíž Aucklandu. Víťa s námi zase jel do krásných zákoutí malých uliček. Jak jsme později slyšeli, Auckland se hodně lidem nelíbí. Že je to špinavé průmyslové město, nikde moc žádná příroda. To mají sice pravdu, ale jen částečně. Určitě totiž nebyli na kraji, v té oblasti, kde jsme byli na snídani. Vypadalo to tam spíš jak na nějaké vesnici. Projížděli jsme kolem kostela, venku byli nadšení věřící. Na krku měli něco jako havajský věnec, radovali se, zpívali a bavili se. Asi proto, že byla zrovna neděle a měli nějakou bohoslužebnou párty.
Zaparkovali jsme v městečku Pukekohe u obchůdků a kousek šli pěšky. Pořád jsme se měli čemu divit. A nebylo to jenom o tom, že se tam jezdí na špatné straně a i volant mají blbě. 😀 Na malé křižovatce blikla autům červená a my jsme mohli přecházet. Né jen přes cestu, jak jsme tady zvyklí. Ale rovnou napříč, do druhýho rohu. 😀 Nejdřív jsem se bála, že nás něco přejede. Však mají červenou jen z boku, ne? Ale tam to bylo jinak. Všechno se najednou zastavilo a my jsme se mohli mezi ostatníma producírovat prostředkem křižovatky, jako na nějakým náměstí. Někteří se dokonce na chvilku zastavili, aby se pozdravili a prohodili pár slov. Tak tohle mě dostalo. 😀 Později jsem ale zjistila, že to tak nemají všude. Dělat to takto v centru města, to by se asi zbláznili. 🙂
Kousínek na to, jsme zapluli do útulné kavárny, která se řadila mezi Víťovy oblíbence. Už od rána jsme se těšili, protože Víťa básnil o senzačních eggs Benedict, který si prostě musíme dát. Holky z kavárny už na něj koukaly a usmívaly se, protože byl stálým zákazníkem. Usedli jsme ke stolečku u výlohy, abychom měli pěkný rozhled a objednali si. Jelikož jsem neměla až tak mega hlad, ale strašně jsem se těšila a chtěla jsem ochutnat skoro všechno, objednali jsme si s Petrem jednu porci biiiggg snídaně dohromady. 
Byly to tousty s osmahlou slaninkou, vajíčka na libovolný způsob – jasný, že jsme si dali eggs Benedict, restované žampiony, grilované rajče, klobáska a bramborová placka hash brown. K tomu samozřejmě nesměl chybět u Víti large flat white a u nás obří kapučíno. (Pozn.: Tehdy jsme ještě nebyli na flat white naučení, ale změnilo se to hned druhý den). Bylo to úžasně nachystaný, s holandskou omáčkou, žampiony s kloboukama jako pěsti a všechno dohromady strašně dobrý. (Pozn. 2: Před tímto psaním jsem prohledala všechno možný, ale asi to bylo tak skvělý, že nikdo, dokonce ani já – maniak na focení jídla, jsem si tuhle dobrotu nezvěčnila. 😀 I meníčko je stažená fotka z netu. Tak si tu naši dobrotu budete muset představit. 😉 )
Byla to paráda, protože jsme se nadlábli, z poza okna okomentovali místní obyvatele, starou babču na kole, lidi s nákupem, pejskaře a ještě jakýsi další kolemjdoucí. 🙂 Se spokojeným bříškem jsme popojeli na další komerční zastávku.
Nemohli jsme totiž odjet bez ochutnání nejlepší zmrzliny ever! Cukrárna nebo spíš teda zmrzlinárna vypadala dost omšele, takže ve mně nejdřív nevzbuzovala moc důvěru. Venek sice kompletně obsazenej, a kde neseděli lidi, tam seděli pavouci, nebo tam aspoň nechali po sobě suvenýr v podobě husté pavučiny. 😀 U nás by to hygiena zavřela asi nahned. 😀 Ale to, že byla fakt populární a zřejmě nezávadná, dokazovaly další mraky lidí okolo.
Uvnitř bylo několik mrazících boxů, napěchovaných papírovýma krabicema s hordou hmoty. A všechno to byla zmrzka! Asi milion druhů. Fronta od objednávacího pultíku se tvarovala do několika zatáček a vedla až ven. Lidi se přeřvávali, hulákali na sebe různý hesla ohledně příchutí a chrlili jednu objednávku za druhou. Za pultem byl asi tři, fortelný tmavý ženský. Nevím, jestli Maorky nebo Indky, ale zmáknutý to měly teda fest. Ládovaly tam ty kopce hopem šupem, takže za chvilku se každý dostal k vytoužené sladkosti. Za prodavačkama visely fotky všech možných kombinací na kopečky, přičemž vrcholem všeho, byla extra porce do kornoutku „dvojkopečkáču“, kde se na sebe mohlo naskládat až 6 kopečků do dvou řad.
Když jsem viděla, že jedna porce je koule velikosti molitanovýho mikrofónu, tak jsem věděla, že jeden kopeček bude bohatě stačit. Mezi těma nepřebernýma příchutěma jsem si vybrala Hokey pokey – což měla být nějaká jejich tradiční chuť jakési místní sušenky. Hrdě jsem to paní nahlásila, ale to jsem netušila, že těch hokejů pokejů jsou ještě další 3 odnoše. 😀 A byla jsem nahraná.
Paní na mě začala cosi mlet a já v tu chvíli nerozuměla vůbec nic. 😀 Z mýho zmatenýho výrazu asi pochopila, že musí zvolnit, tak mi ukázala kde všude ten Hokey pokey mají a já si vybrala jeden z nich, s příchutí karamelu. Kluci, jakožto žádní troškaři, si naporoučeli kopce rovnou dva. Ani nevím, co to měli za příchuť, vypadalo to na ovocný sorbet a Peťan samozřejmě v kombinaci s čokoládovou. 🙂 
A teď už dost žraní:
Maják a písečné duny (no dobře, jídlo tam bude taky :-D)
Už jsme měli před sebou několik hodin jízdy autem. Vydali jsme se horskýma stezkama, na vyhlídku k majáku. Už samotný drandění silnice byl zážitek, protože Víťovy možnosti trasy – kratší po silnici nebo delší zážitková, mluvily za vše. „Je to sice dál, ale za to horší cesta“ to úplně vysti
hovalo. 😀 NZ cesty jsou totiž jiné – jak mnohé cedule psaly. Místo klasické asfaltky byla všude polňačka, šotolina, samej štěrk, za náma pak oblaky prachu (podle toho to auto pak vypadalo), z jedné strany pastviny, spoustu krav a ještě víc ovcí, z druhé strany prudkej sráz a výhled na moře. Panoramata to byly teda úžasný, to jo. A protože jsme byli asi široko daleko jediní blázni, co se tudy vydali autem, Peťan dokonce poprvé vystřídal Víťu v řízení. Jelikož moc nehrozilo, že se z protisměru vyřítí jiný vozidlo, mohla jsem být v tomto ohledu v klidu. Ale stejně se mi to nejdřív moc nelíbilo. 😀
Zvládl to ale skvěle. Našli jsme parkoviště pod majákem Manukau Heads a Peťan se dokonce ve správným směru vyhnul (s Vítovou nápovědou) odjíždějícím návštěvníkům. Úhledně jsme zahodili auto a vybav
eni energeťákem jsme pokračovali pěšky. Bylo nádherně, azuro, sluníčko, těšili jsme se na výhled z vrchu. Vítr fučel jako blázen, takže jsem hned litovala, že jsem si neudělala culík nebo něco s vlasama, jelikož jsem je měla pořád v očích nebo v puse. Neustále jsem je odhazovala dozadu a vítr mi je vracel zpátky zas a znova. 😀
Nebylo tam ani moc lidí, prostě tak akorát. Mohli jsme se podívat i dovnitř majáku a vystoupat nahoru na malou vyhlídku. Ten rozhled byl úžasný! Uvnitř jsme se podepsali do návštěvní knihy, udělali spoustu fotek a pokračovali zase dál.
Jak vznikl „Lejno planing“ 🙂
Tady tomuto musím věnovat speciální odstavec, protože jsem měla takový štěstí v neštěstí, že to snad ani není možný. 😀 A smála jsem se, až jsem brečela.
Z majáku jsme se vydali na další stanoviště, ale protože příroda byla okolo tak úchvatná, zastavili jsme na nejbližším rozšíření, jak jen to silnice dovolovala, a šli jsme se projít. Nebyla to úplně tradiční vycházka. Na NZ snad každý centimetr čtvereční někomu patří, takže všude jsou brány (zamčené), ploty (někdy vysoké) a ohradníky (mnohdy elektrické). Ale bylo to tak, že jsme si řekli, tady se nám to líbí, nikdo tady není, tak se tady půjdeme podívat. Za to nás snad nikdo nevyhodí. Otevřeli jsme si jednu branku (ku podivu jen na šmé zámek), přelezli jeden plot a už jsme se procházeli po přenádherné úžasně zelené pastvině, s výhledem na moře. 
Louka se na kraji prudce svažovala do srázu, ale my jsme chodili tak, abychom se mohli kochat a zároveň, abychom nespadli. Nikde nikdo, ani žádný ovce, ani krávy, aby nás mohli podezřívat, že chceme krást dobytek. Jen všude samý lejna, ale spíš jen pozůstatky, většinou seschlý, jak celý den peklo sluníčko. I když to byly jen křupavé hromádky, statečně jsme se jim vyhýbali. Teda až na mě. Kochala jsem se a kochala a najednou mi podjela noha, druhá vyletěla nahoru a…. Bylo mi v tu chvíli jasný, na čem mi to uklouzlo. Nic jinýho na té zemi být nemohlo. Hlavou mi problesklo za neskutečně krátkou dobu asi tisíc věcí. To, že jedu na kravincu, že mám na sobě jen světle růžovou mikinu a jak to asi bude vypadat, když spadnu a v tom koblihu, se vyválím. Je teprve třetí den a před sebou jich máme ještě dalších dvacet! Co si vezmu na sebe ty dny další?
V tom letu jsem byla rozhodnutá jednat. Nějak jsem se skrčila a přetočila do veeelmi krkolomné pozice a dopadla na bok. Ale tak šťastně dopředu, že jsem celou spoušť nechala za sebou. Kluci, kteří byli trochu napřed, se jen ohlídli, co tam blbnu. 😀 Pak se samozřejmě hrozně smáli, když mě viděli, jak se tam válím. Já jsem se ale cítila jako vítěz. 😀 Popsala jsem jim, co se mi vlastně stalo, že na té zemi nejsem dobrovolně, ale „lejno planing“ – jak to nazvali, to byl solidní. 😀
A už zase to jídlo…
Pomalu jsme pociťovali hlad, tak jsme se rozhodli, že se zastavíme na pozdní oběd/brzkou večeři v malým městečku po cestě. Waiuku vypadalo fajn, ale dost malebně. Ze všech možností na jídlo zbyla na výběr pizza, pak taková nóbl restaurace anebo thajská, kde se nám moc líbilo meníčko, ale uvnitř to taky vypadalo dost luxusně. Chvilku jsme přemýšleli, jestli tam jako baťůžkáři nebudeme za burany, ale přivítali nás tam úplně v pohodě. Už venku jsme si podle letáčku vybrali, co si dáme. O naše objednávky se starala maličká Indka, která nám na štěstí uměla i dobře poradit. Kluci si totiž vybrali fakt sympatický jídla. Jedno z nich se jmenovalo Duck in love. Název jako z pohádky. Jenomže to by nesmělo být všechno na chilli a na kari a nemohly u toho být verze spicy medium a hot. 😀 
Kluci jakožto ostřílení hráči z brněnské indické Annapurny, chtěli jít rovnou do „hot“ verze. Ale Indka je decentně usměrnila, ať raději popřemýšlí. Že hot je i na ni dost hot, a to je Indka a je na pálivý zvyklá. Takže teda nakonec byla verze medium.
Já jsem se díky tomu ještě ujišťovala ohledně svýho jídla, jestli to bude OK. V mém výběru byla omáčka na zeleném kari a u toho stálo „mild“. Indka v pohodě přikyvovala, že pro mě toto bude úplně v pohodě. Že to není vůbec pálivé. V břichu mi kručelo, tak jsem se už těšila na tu voňavou nálož. 🙂
Začli jsme malýma předkrmama. Jarní závitek, nějaká směs v těstíčku, co vypadalo jako měšec, jakýsi plněný taštičky a sladká chilli omáčka. Vypadalo a chutnalo to dobře. 🙂 Naše Indka nám přinesla talíře, naložila každýmu hordu rýže (kterou později pořád chodila doplňovat, protože pánové se přece musí pořádně najíst 🙂 ) a keramický kotlíky s omáčkou a masovou, či zeleninovou směsí, podle toho, co si kdo naporoučel.
Pustili jsme se do hlavního chodu. Kluci hnedka uznale pokyvovali směrem k indické ženě, protože i jejich medium bylo instantní peklo. Já to od nich raději ani nechtěla ochutnávat, protože i ta moje pohodička pálila jako čert! 😀 Chuťově to bylo výborný, ale potila jsem se u toho jak vrata od chlíva a s každým přibývajícím soustem jsem cítila, jak se mi zapaluje krk. 😀
Poušť
Po jídle jsme se odkouleli zpátky do auta a zamířili k dalšímu cíli naší výpravy. To už se nezadržitelně blížil večer. Dorazili jsme k malé poušti zrovna se západem slunce. Port Waikato sand dunes. Byla to paráááda. Už tam (zase) nebyli žádní lidi, co by valchovali písek autem nebo se nám pletli pod nohy pěšky. Tak jsme tam byli sami blázni, co se bořili v písku a dobrovolně si ho nechali napadat do tenisek, lítali mezi dunama a na rovince si připadali, jako by přistáli Měsíci! 😀 Jak foukal vítr, vytvářel na povrchu písku vlnky, jako na opravdické poušti, kterou znám z fotek. Bylo to úchvatný. Přitom ten písek byl tmavej a studenej, vůbec né jako na Sahaře. 🙂 
Byla to celkem sranda, když jsme se snažili vyškrábat na písčitej kopec, ale jak se drobounký zrníčka začaly sypat, člověk šmatlal nohama rychle a zběsile, a přitom byl pořád na místě. 😀 Nebo naopak – sestup dolů se musel překonat letem, nebo skokem, jinak hrozilo zapadnutí nohy až po koleno. 😀
Nebylo ani až tak pozdě, asi něco kolem osmé. Ale na severním ostrově po západu slunce nastala brzo tma a my jsme ještě neměli vymyšleno, kde na noc složíme hlavu. 🙁 Nápady sice byly, ale moc nevycházely. Všude možně u pláže a dun byl zákaz kempování a ani výprava pro informace do domečku s pobřežní hlídkou, nebyla úspěšná. Sice se tam svítilo jak na lesy, ale nikdo tam nebyl. 🙁 Tak se prostě muselo improvizovat. Víťa nastartoval mobilní datovej signál a něco vygooglil. Vůbec nevím, jak to tak rychle dokázal, ale něco našel, šmahem jsme vyklepali písek z bot, naskočili do Magdy a vystoupili, až v malým soukromým kempu.
Welcome to Port Waikato Holiday Park
Všude bylo už zabedněno, zavřeno, závora dole. Jak by taky ne, když už se blížila devátá večer a venku tma jak v ranci. 😀 Víťa neohroženě zazvonil na recepci a po intercomu domluvil vše potřebné. Všichni jsme si mysleli, že podle hlasu z mluvítka, nás přijde odbavit paní. Ale objevil se starší pán, představil se jako Matthew a všechno nám podrobně (a i několikrát) vysvětlil. 🙂 Kde zaparkovat, kde si nejlíp postavit stany, kde jsou umývárky a dokonce nám i rozměnil drobný do sprchové kasičky.
Všechno jsme udělali, jak nám řekl. Měli jsme bezva místo u „žabkovýho“ plotu. 🙂 Tráva krásně posečená, měkoučká jak peřinka. Auto s věcma prakticky hned u stanů. A tady (jak se později dočtete) odstartovala naše tradice – stavění stanu vždy po tmě a s čelovkama. 😀
Fotka je pro jistotu pořízena až další den ráno. 🙂
