Malý příběh o tom, jak se den po návratu zrodil tento nápad…
Když jsem v neděli ráno chodila po pokoji, bylo ještě celkem brzo. Procházela jsem se v županu, chodila od ničeho k ničemu a byla jsem trochu smutná. Petr ještě spal a já si prohlížela tu spoušť, v podobě roztahaných kufrů, poházených věcí a špinavého oblečení. No jo, už to skončilo a teď je potřeba, vrátit se zpět do tvrdé reality.
Nějak se mi nechtělo hned začít uklízet. A tak jsem si napustila vodu a šla zalít kytky. Prokličkovala jsem mezi pohozenými svršky a zadívala jsem se z okna. Bylo už světlo, venku sněhová pokrývka a sem tam bylo vidět, jak už bliká Vánoční světelná výzdoba od sousedů.
Z rozjímání mě vytrhl zvuk kočičího mňoukání, co se ozýval z chodby. A najednou mi bylo jedno, že je v pokoji binec. Nevadilo mi, že je venku zima. Splín z konce pohádkové dovolené, se změnil v klid a vděčnost. Byla jsem totiž doma.
Neříkám, že to bylo jednoduché. Loučení se Zélandem a Víťou jsem obrečela. Protože tolik zážitků jako tam, už asi těžko zakusíme. Ale jsme zpátky – živí, zdraví a nadšení. A já o tom můžu konečně vyprávět. Hodně lidí je zvědavých, jak jsme se měli co jsme viděli a podnikli, kde všude jsme byli. A protože jsme od Libči a Zuzky dostali báječný svatební dar – cestovatelský deník, a já jsem do něj poctivě zapisovala, můžeme se o naše dojmy s vámi podělit.
Napadlo mě, že o tom napíšu blog, formou takového vyprávění. Třeba vás to bude bavit. 🙂
PS: Názorová odchylka vyhrazena. Aneb píšu podle svých osobních pocitů. Takže je možné, že se budu rozplývat nad něčím, co kluky zas tak moc nezajímalo, skuhrat nad mega hard výšlapem, kterej byl dle Víti easy a podobně. 🙂