Neplánované radosti
So – 18.11.2017
Překvápka z minuty na minutu
Ráno byla docela zima. Snad zatím nejvíc za celou dobu. Pořádně jsme se teda oblíkli, sbalili věci a po marmoškové snídani (lívance s marmeládou), vyrazili na obhlídku okolí. 
Sešli jsme níž po přilehlé cestě, která vedla do dalšího kempu a na nedalekou pláž. Jak foukal vítr a bylo celkem chladno, lidi byli zalezlí a venku se moc nikdo nepohyboval. Prošli jsme po písečném břehu podél skalisek. U jednoho útesu to byl i adrenalin, protože jsme ho museli kousek přelézt a v jednom úseku počkat na odliv vln a rychle přeběhnout, aby nám to nezalilo nohy. 😀 Došli jsme k takové jeskyni nebo spíš průrvě, kde cákala voda, jak se vlny tříštily o kámen. Moře bylo rozbouřené, ale přesto v něm bylo živo. Já jsem si toho na první pohled nevšimla, ale myslím, že Víťa nás na to jako první upozornil. 
Ve vodě se proháněli delfíni. Všechno se seběhlo tak rychle, vyskočili tam párkrát jen na okamžik, že jsme je ani nestihli vyfotit. Ale pro nás to byl obrovský zážitek.
Po procházce jsme se vrátili pro auto, dodrželi náš každodenní rituál ve hře – „Napoj si svého koníka” (dolívání vody Magdě do chladiče) a popojeli jsme zase kousek dál. Sice jsme už byli na Jižním ostrově, ale plácali jsme se pořád ještě hodně na severu a potřebovali jsme se už posunout směrem na jih, abychom se stihli podívat do Queenstownu, který jsme naplánovali zhruba na středu.
Počasí nám zatím moc nepřálo. Foukalo, bylo chladno a trošku i poprchávalo. Míjeli jsme ale krásnou scenérii. Třešňové sady, kde stromky byly potažený takovou jakoby pavučinou, aby jim místní papagájové neozobali úrodu, chmelnice, vinice, … Projížděli jsme jednou malou vesničkou, kde jsme u cesty viděli stánek s kafem a hloučky lidí. Zastavili jsme teda, že si dopřejeme aspoň kafíčko. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že stánečků je víc a je to vlastně takový vesnický jarmark a brunch. Byl tam člověk, co předváděl svoje pasti na possumy (possum = místní roztomilá, ale škodná vačice), paní, co prodávala ručně vyrobené Vánoční věnce a ozdoby, kousek dál od všech ostatních byl stan, kde paní dělala masáže a prodávala ezoterické dekorace. Nás nejvíc zaujala babča, která grilovala klobásky. Tak krááásně to vonělo a nám přišla tato svačinka vhod. Následně jsme mrkli i do budovy, kde probíhala výstava fotek a obrazů. Sama fotografka svoje výtvory prezentovala a prodávala. Zaujaly nás její kalendáře s fotkama z různých míst Jižního ostrova. Koupili jsme je rodinám jako suvenýr a nechali jsme si je od autorky i podepsat. 🙂
Hned na druhém konci u vchodu, se tvořila fronta u stolečku s cukrovinkama, a kousek vedle jsme obdivovali ručně vyráběná přáníčka. Něco jsme pokoupili a vyšli ven na to původně plánované kafe. Ke kafču jsem od Víti dostala druhý novozélandský dáreček. 🙂 Srandovní balíček marshmallownů, všude s nápisy Happy birthday. 🙂 
Tak toto překvapení bylo rozhodně lepší, než kdejakej kejk se svíčkou! A i když říkal, že je to opožděně k narozeninám, tak myslím, že podle Evropskýho času to vlastně ještě tak tak stíhal. 😉 A jelikož Víťa je mezi těma, kdo blog čte, tak ještě tady – Víťo, děkuji moc! 🙂
Jak jsme popojížděli, tak se počasí začalo rapidně otáčet. Svítilo sluníčko, vzrůstala teplota, po dešti ani vidu ani slechu, a v našich žaludcích i zásobách už bylo taky prázdno. Vydali jsme se tedy do nejbližšího Countdownu a dopřáli si luxusní oběd. Víťa měl skvělej nápad (jako v drtivé většině případů, pokud šlo o jídlo), koupit si už hotové grilované kuře a k tomu jako přílohu, 4 mističky různých salátů. Kousek za městem byl krásný park s potůčkem (Peťan mi tu radil, že to bylo na Rabbit Island) a zrovna bylo vidět pěkné volné prostranství s dřevěným stolkem a lavičkou. Ideální místo pro nás. 
Všechno jsme si okolo sebe hezky rozložili a dali se do jídla. Kuře bylo vynikající a salátky báječný. Jeden byl v indickém stylu, směs zeleniny, mrkve, batát, kumary a brambor v takové kořeněné omáčce, druhý byl z brambor v omáčce v zakysané smetaně, třetí klasika – salát Coleslaw a poslední mě asi zaujal nejvíc (a ten jsem si potom dělala i doma v ČR) – čerstvá brokolice s nasekanými madlemi a sušenými brusinkami ve smetanovém dresinku. Pěkně jsme se ládovali, až se nám dělaly boule za ušima. 🙂 
Řízení tentokrát vyšlo na Peťana, takže s Víťou jsme si zpříjemnili trávení pár doušky červeného vína.
Petr si šel umýt ruce k potoku, zatímco my jsme ještě dojídali. Když v tom se k nám připlížilo nějaký zvíře. Byl to menší pes, takovej trochu opelichanej chlupáč. Vzhledem připomínal kříženýho bišonka. Páníčka měl kdesi vzadu u vody, a toho nějak netankovalo, že mu pes utekl a přidružil se k cizím lidem. Nám by to asi taky až tak nevadilo, kdyby pes nebyl smradlavej a mokrej a nechtělo se mu po nás skákat. To hopsání blátivejma packama trochu štvalo i mě. Víťa se ho snažil několikrát odehnat. Pes se sice otočil, jakože k odchodu, ale byla to jen blamáž. Hned se zas vrátil a jal se nás znovu otravovat. Zřejmě to nechápal. A tak mu to Víťa musel říct důrazněji. Svou velkou rukou chytil malýho psíka za kůži na hřbetu, zvedl ho před sebe, do výšky své hlavy a v těsné blízkosti mu chtěl z očí do očí promluvit do duše. Jak ho tak držel, prohlásil svým pevným, ale přesto ještě klidným hlasem (i když by se to dalo brát i jako poslední varování): „Neumíš poslouchat?! Já jsem ti řekl – BĚŽ – UŽ – PRYČ.“ A s každým z posledních tří slov, s ním lehce zhoupnul, asi aby líp pochopil vážnost situace. Pak psa položil na zem, a ten, jakoby se mu v tu chvíli opravdu v kebuli rozsvítilo, si to metal kamsi do dálky.
Celá ta situace mi přišla tak neuvěřitelná a zároveň strašně směšná, že jsem se skoro zadusila posledním soustem. 😀
Bohatší o kalorie a psí zážitek, jsme vyrazili víc na jih. Odpolední siestu jsme strávili na větrné kamínkové pláži. Zase jsme neodolali a smočili jsme v moři aspoň nohy. 🙂 
Další cestou nám cvrnknul do nosu vrak lodi. (I když to cvrnknutí spíš přisuzujeme Víťovi a jeho navigaci). Byl to rezavý ztroskotaný skelet, který ale pořád připomínal loď, co se kdysi pyšnila velké slávě. 
Kromě obležení racků a bláta tam nikdo nebyl. Všichni turisti a zvědavci se koukali ze břehu z bezpečné vzdálenosti. Když jsme přišli blíž, už jsme věděli proč. Od vraku je i nás dělil dost velký kus blátivého humusu, ze kterého bylo vidět hemžení snad tisíců malých krabů. Pro odvážlivce vedla k lodi cestička poskládaná z kamenů. Bylo to daleko. Ale když už jsme tam byli, tak jsme to chtěli zkusit. 
Dalo nám to celkem zabrat. Občas to chtělo pidi krok, někdy lehce poskočit, ale pořád jsme si museli dávat pozor. Některé kameny se posouvaly, nebezpečně kývaly, u dalších prsklo bahno všude okolo. No, zábava byla. 🙂
Zdárně jsme se dostali k trupu lodi, kde zádrhel nekončil, protože bylo dost kumšt, dostat se na palubu, nebo aspoň dovnitř do podpalubí, dírou v boku. Petr byl první, vyhoupl se tam jakoby nic. Běhal si tam po vršku trosek, až jsme na něho museli volat, aby se trochu krotil. Kdo ví, kdy by se tam něco mohlo zřítit. Já jsem se tam s pomocí chlapů taky vyškrábala. 
Tak jsme si to tam prohlídli, vyfotili a dali se na stejně strastiplný ústup. Slézt z té divné atrakce bylo snad ještě horší, než do ní nalézt. Tak jsme to každej vymysleli nějak po svým, vzájemně jsme si pomohli a Víťa to nakonec odnesl odřenejma zádama. 🙁 Na štěstí to nebylo nic, co by nespravilo pofoukání a dezinfekční sprej první pomoci. 😉
Takže jsme zase jeli dále. Cestou, jako náplast a odměna za odvedené výkony, dostatečně posloužila mega zmrzlina s třešničkou. To už nám slunko pralo do zad (nebo do obličejů) a začalo pomalu klesat. 
Ještě na sklonku dne Víťa vymyslel jednu zastávku. Totiž výlet do krápníkové jeskyně.
S Petrem jsme měli pochybnosti, že to už nemůžeme v ten den stihnout. Už jsem nás zase viděla potmě s čelovkama. Ale to bych předbíhala.
Takže uprostřed ničeho, mezi pastvinama, zjevilo se malé parkovišťátko. Tam jsme zanechali Magdu a zase jsme si to štrádovali cestou necestou. Přes lesní pěšinku, po kamenitém říčním korytu, kde sice žádná voda nebyla, ale přesto jsem tam sebou málem švihla. 😀 A Víťa byl v ten den fakt za hrdinu (nebo já za nemehlo), protože mě zase chytal. 😀 Směr naší výpravy měnil kurz směrem nahoru. Začalo to lehkým kopečkem, za zatáčkou dalším a po třetím horizontu už to bylo strmé stoupání. Funěli jsme jako koně, trochu jsme nadávali, že jsme si sebou (kromě lízátek z jarmarku v puse) nevzali vůbec nic, hlavně žádný pití. 🙁 Kdo by to byl řekl, že do jeskyně se půjde do kopce? 😮 Ta má být snad v podzemí, ne? Ale na NZ je všechno jiný, tak jsme to už začali brát jako fakt. 😀
V čase největšího funění, jsme se míjeli se sestupující skupinou lidí, kteří nás podporovali, že už je to jen malej kousek. 🙂 Když už jsme mleli skoro z posledního, tak jsme se vydrápali na místo. Před námi se rozprostírala volně přístupná nádhera. 
Průrva s tisícovkou krápníků, stalaktitů, stalagmitů a dalších jeskynních útvarů. Z tmavé jeskyně na nás dýchala vlhkost a chlad, tak typický pro tyto přírodní úkazy. Pro lepší podívanou měli do jeskyně udělaný malý můstek se zábradlím. Hloubka pod ním to byla solidní. Ani jsme nemohli dohlídnout. 
Udělali jsme pár fotek, pohráli si s ozvěnou typickým „hu, hu, huuu, halooo…“ 😀 a já jsem poslala kluky napřed, abych si taky mohla vyzkoušet tu kouzelnou akustiku a něco si zazpívat. Byla jsem překvapená, že před nima by mi to prostě nešlo. Styděla jsem se nebo co… 🙂 Přece jen, doby, kdy jsem zpívala ve sboru, jsou už dávno minulé. 😀 Jakmile kluci zmizeli z dohledu, zapěla jsem si kousek oblíbené „polyfonky” – Domine non sum dignus, a pak to zkusila trochu po našem – začátek písničky Vrchlabí od Chinaski. 🙂
Nazpátek už to šlo mnohem snáz. Z kopce jsme byli dole za chvilku. V závěru cesty, v korytu bez řeky, jsme si na památku udělali totem z kamínků a vesele hupsli do auta, vyhledat nejbližší kempoviště. 
Přijeli jsme klasicky se setměním. Přes cestu nám přeběhlo pár slepiček typu kiwi, jinak to byl pěkný kemp u pláže, který spíš vypadal jako nějaký park. Zase byl ze sítě DOC, což už jsme dobře znali (více o DOC ve Dni čtvrtém ).
Zase tady probíhal klasickej self-check in, což bylo fajn, jelikož otevírací doba přilehlé chaloupky alá recepce, byla už ta tam. 🙂 Když jsme chtěli hodit peníze do kasičky, potkali jsme tam dva Čechy. Jaká příjemná změna. 🙂 Oba na working holiday, jeden plantážník, druhej surfař. Chvilku jsme povykládali, a pak jsme se vydali hledat nejpříhodnější místo pro postavení stanů. 
Všude bylo docela dost karavanů, někde měli i rozdělaný oheň, což by se nám líbilo, mít u sebe nějaký špekáčky na opečení. 😀 A taky foukalo, takže trochu teplíčka by neškodilo. Ale žádnej takovej plácek by nebyl fajn pro stany. Tak jsme nakonec vybrali zákoutí mezi křovím, který trochu tlumilo vítr. Odměnou byl zvuk šumění nedalekého moře. Nabalili jsme se mikinama, za svitu čelovek postavili naše příbytky a den zakončili toastovou večeří. 😉
POZN: Víťa je chlap jak hora, takže i když seděl, tak úroveň jeho hlavy musela být pro psa pěkná výška.
Pes, ani žádné jiné zvíře nebylo v tento den zraněno. Pokud teda nepočítáme to grilovaný kuře, který jsme snědli do poslední kůrčičky. 😀