NZ – Den čtvrtý

Ze seznamu – co se na Zélandu nesmí minout – a jednu věc jsme přece jen oželet museli…
Po – 13.11.2017

Po neplánovaně-plánovaném noclehu a poslední teplé sprše na dlouhou dobu, jsme se opět vydali na cestu. Nějak jsme si ani neuvědomili, že asi budeme potřebovat nějaký jídlo sebou. Zatím jsme se totiž pořád cpali někde jinde: „Jů, to je krásná kavárna, dáme kafe, koláček, zákusek, sendvič…“ A: „Dneska si užijem, dáme si oběd v restauraci, však jsme na dovolené.“ Ale toto tempo nešlo praktikovat věčně. Jednak bychom byli za chvíli jako koule a taky naše peněženka už tak dostávala dost zabrat. 😀 Ještě že Víťa – mistr cestovatel, myslel při prvotním balení na všechno. Takže sáhl do baťůžku a každého obdaroval ovocnou přesnídávkou v pytlíku. K tomu jsme dostali müsli tyčinku, a kdo měl ještě hlad, mohl dostat další ovocnou kapsičku. 🙂 Nadšeně jsme se o to hlásili a měli radost, jako děti ve školce. 😀 Jo, jo, Víťa moc dobře věděl, že budem z NZ tak odvaření, že se aji zapomeneme stavit do obchodu na nákup nějakých zásob. A proto jsme to museli přidat na seznam denních aktivit. 😉

Co nás čekalo, to jsme netušili. To věděl jen Víťa, ale samozřejmě nám to nechtěl hned prozradit. Byl to totiž první ze dvou dnů, kdy jsme měli něco naplánovanýho a předem domluvenýho. Jinak jsme skoro všechno vymýšleli ze dne na den. Jen řekl, že dlouho pojedeme, v jednom skvělým zátiší zastavíme aspoň na kafe, a pak se musíme někam dostat na konkrétní čas a v tom místě pak i dlouho budeme. A musí se nám to líbit. 😀

Jak řekl, tak se taky stalo. Jeli jsme opět Víťovu kochací trasu horskýma cestičkama, směrem na jih. Před námi klikatící se polňačka, za námi zase oblak prachu, a po stranách tisíce ovcí. Zkrátka takovej běžnej NZ den. Bylo ale opravdu nádherně. Oproti předchozímu dni, kdy hrozně fučelo a v noci jsme – teda já jsem zimou drkotala zubama, teď bylo naprosto nádherně. Nebe skoro bez mráčku, sluníčko peklo. Míjeli jsme krásný vyhlídky, občas jsme zastavili, abychom mohli udělat pár fotek. Údolíčko s potokem bylo jako z fantasy filmu.
O kousek dál to teda byl jiný žánr. Možná ve smyslu Rychle a zběsile? Z úpatí totiž dotvářela přírodní krásy převrácená dodávka. Kam se hrabou panoramata, tohle bylo teprve něco k vidění! 😀 Takže jsme zastavili, pofotili a kluci se samozřejmě museli podívat, co to je za auto, jak dlouho tam asi je a jestli by se nám něco nehodilo na zajištění delšího fungování naší Magdy (více o Víťově legendární káře, se dočtete v kapitole Den třetí :-)). Po chvilce se vydrápali zpátky k našemu povozu, s trofejí v ruce. Víčko od naší nádržky chladicí kapaliny bylo totiž prasklý, ve vraku bylo ale dobrý. Takže aspoň to, že zkusí vyměnit. I když nevím, jestli to mělo účinek, protože vlivem rozdílných modelů tam až tak úplně nesedělo a stejně jsme i tak denně něco dolívali. 😀

Plánovaná mezizastávka byla v malé horské kavárničce, kde mají svoji jeskyni. Nikau Caves – prostě nikde nic a najednou kavárna. Když jsme přišli, tak jsme nestačili žasnout. Už podlaha uvnitř byla nádherná, většina stěn prosklených, takže jsme mohli krásně vidět ven a na terase byl takový malý soukromý ráj. Kamenné kaskády, cestičky, schůdky, dřevěné zábradlí z větví, výhled do ultra zelené přírody, nad námi se tyčily skály a o kus dál bublal nějaký vodní tok. U sympatické slečny jsme si objednali flat white, sendvič a dortík a šli jsme si sednout ven. Když nám donesli jídlo, slečna se nás ještě ptala, jestli jdeme na prohlídku jejich jeskyně. Že prohlídka trvá tak hodinu. Moooc jsme chtěli, ale nemohli jsme, protože by nám nevyšel čas na tu plánovanou akci. Když pak přišla po druhé, ještě to zkusila, že bychom se snad i vešli do skupiny, která má jít na exkurzi za půl hodiny. No, jenomže to už by byl tak akorát čas na to, abychom se vydali na cestu. Takže bohužel. 🙁 Toto lákadlo jsme si museli nechat na příště. Snědli jsme rychlou sváču a hurá dál, protože i přes počáteční velkou časovou rezervu, to nějak rychle ubývalo.

Waitomo Caves

Zvládli jsme bleskový nákup v Countdownu a na místo určení jsme dorazili tak akorát. Přesně ve tři se mělo jít na věc. Překvápko, co pro nás Víťa měl, bylo senzační. Už v budce, kde jsme se museli nahlásit a zadat svoje iniciály do počítače (včetně váhy :-D), jsme věděli, že se podíváme do podzemí. Že tam bude voda – proto ten důvod plavky a náhradní fusky sebou, tma – proto ty čelovky na helmách a bude to žůžo – to proto ty zmáchaný úsměvy a gumový duše na fotkách předchozích účastníků. 😀 Bylo to Kiwi Cave Rafting. 🙂

Naši skupinku tvořilo jen 6 lidí. Není teda divu, že se to musí objednávat hodně dopředu. Přitom Víťa na tohle místo narazil úplně náhodou, na svých předchozích výletních toulkách. Ale to je zase jeho příběh… Takže je jasný, že to nemůžu psát já. 😀 Na požádání vám ho určitě rád povykládá. 😉 Anebo to hodí do komentáře, až je tady zprovozním. 😉
Takže jsme se seznámili s Niggelem – starším, ale vitálním chlapíkem a naším instruktorem a vedoucím výpravy na příštích 5 hodin. Šupli jsme do sebe banán, hlt domácí slivovičky a čekali, co se bude dít. Tekutou domovinu jsme nabízeli i Niggelovi. Ten se sice tvářil, že tento mok od nás Čechů dobře zná, ale na koštování neměl odvahu. 😀

Za nedlouho přijela rozhrkaná dodávka. Zaprášená až hrůza a spíš vypadala, že se každou chvíli rozpadne, než že by měla někam dopravit sedm lidí. Ale nastoupili jsme dovnitř, sebou jenom mini baťůžek a za 15 minut jsme sjeli ze silnice, kamsi mezi skály. Niggel byl jako řidič pěknej drsoň. Nechal hezky otevřený okna, fučelo, prach nám lítal do pusy (do očí i do uší). Prostě delikatesa. 😀 A do rukou tohoto borce jsme dobrovolně svěřili život. No, to bude fajn, říkala jsem si. Aspoň je to takovej pohodář. Když budeme panikařit, anebo umírat, ještě nám řekne, že to je vlastně OK. 😀 Vyhodil nás u takové malé chajdy se dvěma staveníma. Vypadalo to jako dvě stodoly nebo garáže, ale zjevem to připomínalo spíš hangár, jelikož to bylo všechno z vlnitýho plechu.

Zašel do jednoho a rozdal helmy, pak ze druhýho vylovil hordu neoprenů a každému dal příslušný kousek. Vlastně to byl takový overal na zip a nahoru ještě blůza. Poslal nás do chajdy, kde byly kabinky, abychom si dali plavky a zkusili se nasoukat do těch oblečků. U pár jedinců to bylo v pohodě, instruktor odhladl velikost. Ale někdo se chudák presoval a musel se smířit s tím, že teda po zbytek dne nebude dýchat. 😀 Aby té naší tučňáčí eleganci dodali ještě trochu šmrnc, vybrali jsme si každý vrchní vrstvu v podobě „antikoncepčních“ tepláků. Asi aby se nám neprodřel zadek. I když několik z nás už mělo na zadeli pěknou latu. 😀 Nejspíš od předchozích výprav. K dokonalému sexy vzhledu jsme vyfasovali pár bílých holínek s provrtanou podrážkou a bylo dokonáno. 🙂 Tedy, skoro.

Všichni jsme se chechtali jeden druhýmu, kdo se cítí víc slisovaně, na kom jsou tepláky extra teplý, jak Víťovi ladí ta fialovoučká, a že Petr je v tom taky tak trochu cukrouš. 😀 Aby toho nebylo málo, vytasil se Niggel ještě se svěrací kazajkou. Na štěstí ne v tom pravým slova smyslu, ale měl klasickej horolezeckej postroj. Našněrovat se do toho, byl taky trochu oříšek. Stačila chvilka nepozornosti při kiwi vysvětlování, a už jsem se hezky motala. 😀 Niggel měl totiž ten opravdovej typickej kiwáckej přízvuk, kdy mu nebylo rozumět ani slovo. Když mi o tom v ČR někdo vykládal, tak jsem měla oči na vrch hlavy a nechtěla tomu věřit. Jak je to možný, že těm lidem nerozumí ani někdo s pořádnou angličtinou? A tady jsem to měla v přímým přenosu a z první řady. Jaký je to peklo, to jsem si mohla vyzkoušet na vlastní kůži. (Ale o tom až za chvilku. :-)) Zatím to všechno zachraňoval Víťa. Jednak už skorodomorodec, zvyklej poslouchat tu hatmatilku a taky už od nepaměti zkušenej horolezec na stěně. Takže reagoval na naše vykulený pohledy a radil. 🙂 
Jakmile jsme byli všichni vystrojení, zase jsme naskákali do bájného vozidla a popojeli jsme mezi kopce, k místu určení. Odtud už byl velký sráz dolů. Od dřevěného zábradlí bylo nataženo několik lan, kde jsme si měli vyzkoušet, jak bude fungovat naše udělátko z lezecké výbavy. Provlíkli jsme tím lano, zavřeli, jak bylo potřeba, zapřeli se a pomalu se zkusili posouvat dolů. Když to všem jakš takš fungovalo, popošli jsme ještě kousek níž, kde se před námi otevírala hluboká díra mezi skalami. To už jsme si museli zapnout karabiny na postranní lano a jednotlivě vstupovali na mostík, ze kterého nás Niggel vystrčil, vyfotil, a pak navigoval a popoháněl, abychom se každý bezpečně slanili až na dno jeskyně.

Byla to pěkná výška. Raději jsem se ani moc nedívala dolů a jen jsem se soustředila na to, abych se spouštěla ve svém tempu, nespálila si přitom ruku o lano, nerozbila si hlavu o vyčnívající šutry a nemotala se tam jak motovidlo. 🙂 Ze spoda to vypadalo jako brnkačka, ale sama jsem pak viděla problémy, se kterýma se potýkali ostatní, co šli za mnou. Přistáli jsme do potoka. To už jsem chápala ty neopreny, když nám hned do holinek hrkla ta ledová voda. 😀 Počkali jsme na Niggela, který nám cosi ještě dovysvětloval, vybral si od nás sedáky a místo nich rozdal každému nafouklou duši od traktoru. A už jsme se sunuli pomalu do jeskyně, do tmy tmoucí.

Já jsem teda cítila trochu výhodu, jelikož jsme byli všichni tři na expedici Rudického propadání v Moravském krasu. My s Petrem dokonce dvakrát. Takže v jeskyni, ve vodě, s čelovkama, už jsme měli zkušenost. Ale i tak byl ten první úsek asi takový nejkrkolomnější. Šli jsme vodou, která narůstala, proud byl taky dost silný a já už jsem měla hladinu asi tak po pas. Niggela jsme nejspíš trochu vyděsili. Jelikož mi v jednom místě Víťa podal ruku, abych se z proudu líp dostala. Niggel to zrovna viděl a chudák si asi myslel, jaká jsem květinka, co se tam nejspíš utopí. 😀 Ujišťovala jsem ho, že jsem úplně v pohodě, že si fakt jsem jistá, že to zvládnu. Však jsem si poradila už s  daleko horšíma věcma, toto je oproti tomu fakt bnkačka. Jo, jenomže se mě na to ptal asi tak třikrát a na silnější důraz a popis mi nestačila slovní zásoba. 😀 A tak jsem jen opakovala, že everything is OK, I am sure. 😀 

Po překonání prvního průsmyku, nějakého toho brodění, koupání a plavání, doplněného krátkým výkladem a ukázkou pár jeskynních živočichů (skákajícího pavouka a úhoře), jsme se dostali k malému blátivému břehu. A tady teprve začala ta pravá show. Všichni jsme si měli posedat na břeh a zhasnout čelovky. Tak jsme sborově gecli do toho blatíčka a zahájili černou hodinku. Asi jsem zrovna neposlouchala, že jsem se tak lekla té obří rány, která záhy přišla. Jako když někdo střelí. A v té jeskyni je to teda kor kravál. Pak přišlo ještě několik dalších takových hlučných ran a nad námi se začalo rozsvěcovat jeskynní nebe. Opravdu se nám nad hlavami postupně začaly objevovat zářící tečky nebo celé shluky teček, až to vypadalo jako takové zelenkavé souhvězdí.  
Víťa nám záměrně nic neřekl, aby nezkazil to překvapení. Byla to skutečně nádhera. Niggel nám k tomu začal vyprávět, o co jde. Do jeskyně lítá speciální moucha, která naklade vajíčka a z vylíhnutých vajíček se hemží larvy. A tyto larvy, když se hýbou, tak svítí. Proto ty rány – Niggel mlátil gumovou duší o hladinu vody, aby vzbudil spící červíky a přiměl je k zářící akci. Proto se jim taky říká Glow worms.

Chvilku jsme se kochali, a pak jsme zase vyrazili na cestu. Proplazili jsme se úzkou skulinkou, proplavali zase kus potokem, až jsme nasedli na duše a kousek se svezli po proudu. Doplavali jsme k místu, který by se v našich jeskyních, určitě nazývalo Velký dóm. Nebo něco na ten způsob. 🙂 Byl to velký prostor, šuměla tam voda a kolem zářily tečky glow wormsů. Posedali jsme si na okraj, který už nebyl v bahně. A udělali jsme si zase romantickou chvilku za světel jeskynních tvorů. Niggel to dotvořil podáváním kelímků s horkým džusem z termosky a dvěma čtverečky čokolády Cadbury pro každého. Tak jsme seděli, kochali se, mlaskali a usrkávali horkou dobrotu. Bylo to báječný. Vrátilo se nám trochu tepla do zmrzlých prstů a mohli jsme si spokojeně vychutnávat tu nádheru na stropě a stěnách. 

Nazpátek už jsme mohli jít bez světel. Naše oči přivykly na šero a navíc glow wormsíci dostatečně osvětlili cestu, kudy jsme procházeli. Pak jsme zase nasedli na duše, udělali jsme vláček a nechali se unášet divokým proudem, který nás vyplivnul u nástupního místa, z druhé strany. Nafouklá kola jsme opět odevzdali, zpátky navlíkli postroje a čekala nás ta horší část výpravy. Vyškrábat se zase nahoru.
Niggel to měl už v malíku, však to taky lezl každý den minimálně dvakrát. 🙂 Hopem šupem chvatně vyhopsal po klouzavé skále a poslal nám dolů karabinu s lanem. Bylo dohodnuto, že jelikož Víťa je největší a nejzkušenější, co se lezení týče, tak půjde jako poslední. Ale kdo půjde jako první? Nikdo se k tomu neměl, všichni se tvářili, že se asi děsně stydí nebo už asi nemůžou. A tak jsem se do toho obula sama. 
Zespodu se to zdálo být v pohodě. Nebylo to zas tak daleko a skála měla spoustu schodečků a výstupků, kde se dalo dobře stoupnout a snadno se chytit. Ale tekla po tom voda, takže to všechno klouzalo jako blázen a v těch gumácích měl člověk v nohách cit jak slon v porcelánu. Takže to zase taková brnkačka nebyla. Docela jsem měla co dělat. Snažila jsem se šplhat rychle, abych nezdržovala a zároveň to měla rychle za sebou. Cítila jsem, jak se mi napínají svaly na rukách i na nohách a když už jsem funěla nejvíc, tak jsem byla u cíle. Niggel mě ještě zastavil, aby mohl udělat fotku, pak jsem vyšplhala ještě kousek bokem a mohla se odpojit. Hurááá, mise úspěšně zdolána.

Niggel zase poslal dolů karabinu a za mnou se šplhali další členové výpravy. Když jsem lezla já, čas rychle utíkal. Přišlo mi to jako chvilička, ale jak jsem čekala, než vyleze někdo za mnou, to byla celá věčnost. (Až potom mi kluci říkali, že to skutečně tak bylo). A protože nahoře jsem byla jenom já a Niggel, rozhodla jsem se, že si trochu procvičím anglickou konverzaci.

Začala jsem myslím celkem dobře. Mluvila jsem o tom, jak to v jeskyni je úžasný, že jsme byli nadšení, a že to lezení po té skále vypadá v jeho podání velice snadně, ale my ostatní máme co dělat. Tady jsem se dozvěděla, že on to lozí většinou tak 2x denně, když má skupinu. Takže je to pro něj už rutina. Alespoň takto jsem to pochopila. Všechno totiž plácal tím svým kiwi nářečím, takže když mi položil otázku why (proč) něco něco, koukala jsem jak tupoň, protože jsem nerozuměla ani Ň. Po třetí prosbě o zopakování, kdy už jsem si připadala jako totální blbka, mi došlo, co se po mně chce. Otázka totiž začínala where – tedy odkud. Ale v té příšerné kiwi mluvě to znělo úplně jinak a vyvádělo mě to z míry. Takže jsem odpověděla, načež mě zahrnul další otázkou. A to už jsem byla v koncích, protože jsem ani na počtvrté nechápala smysl věty. Né, že by třeba zpomalil nebo to vysvětlil jinak. Každá věta v mých uších zněla jako mémémé, mllll, švl, švl, švl, eh? A i Niggel pak už mávl rukou a něco si tam pro sebe drmolil.

No nic, to je krize, říkala jsem si. Ale nechtěla jsem to vzdát. Já mu teda moc nerozuměla, ale on mně jo. Tak jsem naznala, že prostě musím mluvit já a hotovo. A tak jsem začala postupně vyprávět to, na co se nás před tím ptal každý druhý, když zjistil, že jsme cizinci na cestách. Uvedla jsem ho do obrazu, že jsme teprve na začátku naší dovolené, že máme před sebou ještě moc zážitků. Víťa, že je tady už rok a půl, pracuje v Aucklandu a vydal se s námi na tento měsíční výlet. Na to se Niggel už chytil. I když jeho reakce byla možná až moc upřímná a raději bych byla, kdybych mu tentokrát zase nerozuměla. 😀 Protože zahlásil: „Ahá, tak proto on má lepší angličtinu, než ty.“ A moje sebevědomí bylo rázem zase dole. 🙁 „Moje angličtina je v pohodě, ale Ty mluvíš, jak Mimoň!“ Ale pravda, na tohle už moje energie, ani slovní zásoba nestačila. 😀

V tom už se vysápal nahoru další účastník, starší pán, který nerozuměl vůbec nic, a tak bylo vše vyřízeno. 😀 Mlčky jsme čekali, než vylezou všichni naši členové a odebrali jsme se zpátky do domečku smradlavých neoprenů. Bylo fajn, že tady jsme se po odevzdání zpoceného a mokrého vybavení, mohli vysprchovat. Ale jelikož si nikdo z nás nevzal sprcháč a místní mýdlo bylo jen tak hala bala, stejně jsme byli cítit poněkud zatuchle. 😀 Zase jsme naskákali do zaprášené dodávky, která nás vyklopila u naší káry.

Byli jsme nadšení, ale hladoví a unavení. Jak by taky ne, když už bylo něco kolem osmé večer. Pomalu, ale jistě jsme se začali shánět po místě, kde na noc složíme hlavu. Víťa zašel do budky s průvodcema, kteří mu poradili pěkné místo, kousek od nás a ještě k tomu zadarmo. Byla to jedna z mnoha camping rezervací, kterou spravuje vláda pod zkratkou DOC (Department of Conservation). Těch kempů od DOCu jsme se drželi docela často i později. Tento náš první byl moc fajn. Sice bez sprch, ale záchody i voda na vyčištění zubů, tu byly. Přijeli jsme sice už za tmy, ale vybrali jsme pěkné místo na postavení látkového obydlí. Mezi spoustou karavanů a skoro žádnýma stanama, nebyl problém, vejít se na malý ohraničený palouček. Vytáhli jsme čelovky a tradice stavění stanů potmě pokračovala. 😀

Večer jsme si udělali opravdu luxusní. Protože hodně padala rosa, byla už zima a my jsme strávili půl dne ve vodě, rozhodli jsme se zahřát se svařákem. Tady jsme poprvé využili Víťův hořáček. Nakoupili jsme zásoby vína, ovoce a koření a podnikli honbu za sehnáním plynové cartridge, protože v normálním obchodě ji neměli. Nakonec jsme ji sehnali asi až na páté benzínce. Ale o to víc nám to horké víno ozvláštněné ovocem chutnalo. 🙂