NZ – Den první

Přílet a první zážitky hlavou dolů…
Pá – 10.11.2017

Přílet – kontrola za kontrolou

Let z Korei do Aucklandu byl asi lepší, než ten první. Jednak už vedle mě neseděl divný Korejec zvaný Pornoherec a taky už rostlo těšení na Víťu. Prostě celá ta cesta ubíhala rychleji.

Na letišti jsme se smíchali se zástupem Korejců a zapojili se do štrůdlu, směřující k získáním víza na NZ. Když se na nás konečně dostala řada, celník se dvakrát divil. 🙂 Nejdřív se musel podívat, co to je za pas – Česká republika není asi zrovna takové terno, a po druhé, že nemám v pase ještě žádné razítko. U nich se asi lítá každou chvíli. To jenom my se celej život dřem, kvůli jednomu štemplu. 😀 Tak to bylo za námi. Měli jsme zpáteční letenku, žádnej škraloup v mezinárodní databázi, tím byla částečně vízová povinnost splněna, takže nás v pohodě pustili.

Měli jsme trochu strach z biosecurity. Pro turisty to znamená, všechno kompletně vyčistit, nahlásit, ukázat, nemít sebou nic od hlíny, od trávy, žádná semínka ani jídlo. Prostě všemožně zamezit kontaminaci NZ jinou zeminou a nevozit sebou cokoli, co by se jim mohlo zdát podezřelé, nebezpečné, nebo se jim jenom nemuselo líbit. Strašákem pro mě byl článek, kde si holčina nedopatřením zapomněla v kabelce jablko z předchozího letadla a nenahlásila ho v deklaračním dokumentu. Rázem se stala „pašerákem“ a musela zaplatit pokutu 400 NZD. 🙁 I když je to tam docela blbuvzdorné. Při průchodu všude běží animovaná videa se psem, co čmuchá okolo kufru a jasně dává najevo, co tam nepatří. 🙂 I my jsme měli vše precizně vyčištěno a stejně jsem měla obavy, jak to celé bude probíhat. Taky jsem sebou měla nějaké léky na předpis, ke kterým by správně měl být elaborát od lékaře a anglický překlad. A v neposlední řadě Víťův stan, který jsme mu vezli. Petr ho sice dokonale vysál a snažil se ho umýt, ale prý už vlivem let a používání nebyl zrovna jako ze škatulky. 😀 Ve výsledku nic zásadního ani nežádoucího. Ale co kdyby? 🙂

V letadle jsme si předem vyplnili deklarační formulář. Na štěstí vše existuje na netu i v českém překladu. Né, že bychom to v angličtině nezvládli, ale hodil se popisek, na co si dát extra pozor, a co to pro nás znamená, když zaškrtneme kolonku, že vezeme nějaké outdoorové nebo sportovní vybavení, či něco k jídlu. Pak nás totiž nezaskočilo, že jsme si automaticky podepsali ortel – průchod přes nekonečné množství kontrol, kde budeme ukazovat podrážky, všechny boty, co máme v zavazadlech a chodit s pytlíčkem čokolády, jak kdyby to byl jed na krysy. 😀

Domácí příprava se vyplatila. Těžké boty Petr vymydlil, že podrážka byla jako nová. Kvůli místu v kufru, jsme si je dali už rovnou na nohy, takže už jsme jen zvedali paty, aby celníci viděli, jak jsou čisté. Stan jsme nahlásili. Červeně to zvýraznili přes deklarační papír. Ale už se nikdo neptal, kolik těch stanů je. 🙂 Tak nějak jsem pro klid duše doufala, že ten náš půjčený – skoro nový, jim bude stačit a na Víťův se nedostane.

Na každé kontrole si dokument prohlíželi a vždy nastal vodopád otázek. Odkud jsme, kam cestujeme, proč, dovolená nebo obchod, na jak dlouho, kde se budeme pohybovat, zda máme zájem půjčit si auto, co vezeme, co máme za sportovní vybavení, jestli jsme byli za poslední měsíc v lese nebo někde v přírodě. Pak osobnější otázky – kde pracujeme, co je to za pozici, co jako asistentka obchodu prodávám – moje odpověď, že hutní materiál, se setkala s úžasem! (Jako by to tam snad nikdo neuměl. :-D) A Petrova nacvičená věta, že dělá dílenského mistra v servise, s ještě větším! Určitě tomu přispělo i to, že měl na sobě firemní vestu a oni tu značku dobře znali. 😉 Tento výslech jsme si zopakovali asi celkem 3x, až došlo na lámání chleba.

Předposlední kontrola byla nejdůkladnější. Nezajímaly je čokolády, ale boty a stan. Ukázali jsme, kde ho máme zabalený, oni ho opatrně vzali pryč do své karantény k prozkoumání. Nevíme, co s ním dělali, ale asi prošel nějakou dezinfekcí nebo něco. Každopádně jsem v tu chvíli byla vděčná za Peťovo šílené balení (viz Den mínus jedna), protože si prošli i ostatní věci v kufru. Jelikož Petr nechal i drogerii a lékárničku k zabalení na mně, neměl už vedle stanu skoro nic. Jen samé hadry, plus pár mých kousků a moje zářivé tenisky. Hm, teď se ukázalo, že všechno má nakonec svůj důvod. 🙂 Celníci měli asi dobrou náladu, snažili se vtipkovat, my taky, všichni zúčastnění se celkem chytali a společně jsme se zasmáli. První novozélandský pokec jsme tedy úspěšně zvládli. Naznali nás jako bezpečné návštěvníky a od vstupu mezi běžné občany NZ, nás dělil už jen jeden rentgen a plechové dveře. Za nimi už jsme mohli vidět vykukujícího Víťu, jak na nás čeká a radostně mává. 🙂


První kroky vzhůru nohama

Asi teď budu vypadat jako blázen, ale nedokážu ani popsat ten pocit radosti a toho, jak se nám to zdálo celý neuvěřitelný! Najednou jsme skutečně byli na Novém Zélandu! V hlavě mi znělo jen: Aaaa, opravdu jsme tady, to snad není možný!

Dveřmi jsme protlačili plně naložený zavazadlový vozík a hurááá ahoj Víťo! S Peťanem si podal ruku ještě skrz zábradlí terminálu, já jsem se za ním rozběhla jak malý dítě, abych ho mohla obejmout. Dostavil se pocit blaženosti. Jo, tak teď už jsem tomu věřila, že jsme opravdu tam. 🙂

Cestu k autu a z letiště si skoro nepamatuju. Asi jsem byla ještě v tranzu. Přitom jsem měla oči vyvalený a chtěla jsem všechno hrozně sledovat a nasávat tu „cizí“ atmosféru, aby mi nic neuniklo. Najednou jsme seděli v kavárně, před sebou obří kafe. Myšlenka to byla dobrá, ale po nevyspání z letadla a 12 hodinovém posunu, by nám asi nepomohla ani svěcená 😀 Byli jsme jak opilí. Ale šťastní. 🙂 Zvládli jsme i výšlap v nějakém parku na kraji Aucklandu, kam nás Víťa vzal, jako premiéru toho velkého výletu. Odměnou nám byl výhled na město a zarostlé krátery, které dřív mohly být sopkou.

Tam nesměla chybět ani první společná fotka, kterou jsme se chystali poslat domů. Aby nám věřili, že jsme za Víťoušem skutečně zdárně dorazili. Nakonec jsme ji ani neposlali. Až mnohem později jsme připojili jinou. 😀 Ale tak, tady ji máte. 😉

Popojeli jsme kousek dál – do samého centra Aucklandu. Víťa se zhostil role průvodce a rozhodl se, ukázat nám místní městské krásy. Rychle nás ale přepadl hlad a síly rychle ubývaly, tak jsme se rozhodli pro variantu – nejdřív jídlo, potom zábava. Prošli jsme si pěkný přístav, kde byla spooousta lodí a restaurací, restaurací na lodi a restaurací, co vypadaly jako lodě. 😀 Vybrali jsme si jednu, která se nám nejvíc líbila, sedli jsme si na zahrádku, co vypadala jako molo a začetli se do jídelního lístku. Jaké milé překvápko to bylo, když jsme si objednávali pití a obsluhující byla zrovna česká holka. 🙂 Docela se smála, když jsme přiznali, že jsme před pár hodinama teprve přiletěli. „Tak to máte ještě turn over, to si užijete. Hlavně běžte spát až večer, fakt to zkuste vydržet.“ Její radu jsme si vzali k srdci. Ostatně zatím jsme se cítili v pohodě, tak nebyl důvod si myslet, že by to mohl být problém. Doporučila nám výborný výběr tapas a my si vesele šmakovali.

V tom Petr spustil: „Stejně je to zajímavý, jak to mají udělaný, že se to molo houpe? Takovej kolos, tolik restaurací, na zemi beton a stejně se to houpe.“ Koukali jsme na něj jak na zjevení. 😀 „Ale ono se to nehoupe.“ Sborově jsme s Víťou odpověděli. Ale já jsem chápala, co se děje. Už jsem taky cítila, jak mi začíná bzučet v hlavě, že mě asi dostihla únava a nevyspání. Ale co, celé odpoledne jsme měli ještě před sebou.

Jak je to v té písničce: Když nemůžeš, tak přidej víc! A to jsme taky udělali. Navštívili jsme úžasnou věž Sky tower, kde jsme měli celé město jako na dlani.



Nechyběla taky prosklená podlaha, na které se člověk mohl vyfotit. Já bych měla třas v kolenou a závratě i za normálních okolností, natož v tomhle polozombie stavu. 😀 Ale bylo to naprosto uchvacující! Odsud jsme nakonec poslali fotku domů. 

Fotili jsme se asi na desetkrát, protože to bylo rozmazané, nebo jsme se tam nevešli všichni, nebo byla moc tma. Ve finále ta jedna, kterou jsme vybrali, byla možná úplně stejně strašná. Přišla nám totiž odpověď, že jsme tam nějací zelení. 😀

Prošli jsme si město a nevinné toulky se změnily v honbu za shopem, kde mají jednu konkrétní mapku, kterou Víťa chtěl sehnat. V tolika sportovních obchodech jsem nebyla snad za celý rok tady. Všude nás posílali jako tichou poštu. Od jednoho ke druhému a zase k dalšímu. No, nakonec jsme to ani tak nesehnali, ale dobrodrůžo to bylo slušné. Málem nám upadly nohy. 😀

Nějak jsme se dobelhali k parkovacímu domu a u mě se začaly projevovat první následky turn overu. Začalo mi být zle, sotva jsem se držela na nohou. Bylo mi strašně, ale vůbec jsem si to nechtěla připustit. Vždyť jsem byla na Zélandu – v zemi snů! Tak jak by mi mohlo být nějak blbě?! Tělo mi ale přestávalo fungovat. Kluci se ještě někam stavili. Vůbec nevím, kam. Asi do obchodu. Já jsem zůstala v autě, že si musím trochu odpočinout. Jak jsem seděla na zadních sedačkách, tak jsem sebou jen plácla na bok a na chvilku zavřela oči. Nemohla jsem tam být dlouho – znáte to, jak chlapi nakupují. 😉 Takže počítám, že asi dvacet minut. Pak pro mě přišli, že si půjdeme koupit večeři. Po té chvilce spánku mi bylo sice podstatně líp, ale pomyšlení na jídlo jsem rozhodně neměla. Ale uvědomila jsem si, že od oběda už uplynulo dost času a něco bych asi za celej den sníst měla. Tak jsem se vypotácela z auta a připojila se ke klukům. V prodejně se sushi jsem chvílu přemýšlela, komu tu jde hlava šejdrem. Když mi Víťa podával kelímek vypadající jako coffee to go, ale byla v něm polívka a povídal: „Chceš polívku? Just try it.“ Asi si to uvědomil, když jsem chvíli koukala, pak jsem odpověděla, že nee, a následně jsem se začala strašně smát. 😀

Jak se později ukázalo, tak Víťův nápad, dát si sushi, byl geniální. 🙂 Rýže byla skvělou volbou a navíc to bylo moooc dobré. U Víti na sdíleném bytě jsme se ještě seznámili s paní domu – Alex. Snad si to pamatuju dobře, že byla původem z Kanady, ale na NZ žila už dlouhou dobu. Nejdřív s rodiči, a pak sama. Každopádně její angličtina byla parádní. Protože byla nemocná, nemohla moc mluvit, jen nás pozdravila. Nám to vůbec nevadilo, protože v tom našem zuboženém a sešlém stavu bychom stejně nezvládli kloudně odpovídat. I Petr už došel do stádia totální únavy. Sám prohlásil, že kdyby mu dali do očí sirky, jako podpěru, tak by se zlomily, jak mu padala hlava. 😀 Zařekli jsme se, že dřív jak v osm spát nepůjdeme. Dali jsme ještě oslavného panáčka slivovice, kterou jsme dovezli a vydali jsme se chystat na kutě. Než jsme se nějak usáčkovali ve volném pokoji (úžasná souhra náhod, s nedávno odstěhovaným spolubydlícím), tak bylo půl desáté. Úžasný čas! Dalo to zabrat, vydržet celý den, ale tímto se náš jet leg smrknul na minimum. 🙂