NZ – Den šestý

Pohoda nade vše… 
St – 15.11.2017
Tongario Crossing 🙂

Ráno nás vzbudil ruch a cvrkot z venku od ostatních nocležníků-karavanistů, kteří vyráželi celkem brzo na cesty. My jsme si v pohodě dali snídani, v klidu si uvařili čaj, nabalili věci – což byla až ta nejdůležitější věc dne. Plánovali jsme výlet do hor na celý den, takže jsme museli napakovat krosny skoro na těžko. Komplet celý nový oblečení, mikiny, druhý bundy, pláštěnky, spousta pití a trocha jídla. Než jsme se kompletně popakovali, zůstali jsme na camping plácku skoro poslední. Tím jsme se ale nenechali nijak znepokojit. Ještě jsme se stavili do obchodu, dokoupit zásoby a hlavně doplnit kofein do těla. 😉 Prostě totál na pohodu.

Věděli jsme, že trek Tongario Crossing je tak na 8 hodin cesty, proto jsme počítali i s tím, že možná někde zatmíme a vzali jsme si sebou čelovky. Ale netušili jsme, že bus, který jede z parkoviště, jakožto tranfer ze startovacího místa na místo výchozí, jel poslední před necelýma dvěma hodinama od našeho příjezdu. 😀 To už jsme chápali, proč se všichni kempisti okolo nás tak brzo chystali. 🙂 Bus jel běžně cca po hodině – první kolem půl sedmé, půl osmé,… a poslední zhruba asi do devíti 😀 A my jsme si to tam nakráčeli na krásno jako aktivní turisti asi v půl jedenácté 😀

Ani jsem se nestihla zamyslet nad tím, jestli se mám v tu chvíli smát nebo brečet, protože Víťa začal hned jednat. A to opět v pohodě, s ledovým klidem a postavil nás už rovnou před nové řešení.

Pánovi, který hlídal v budce parkoviště a měl na starosti ještě Bůhví co, tak zaplatil za extra cestu dodávkou. Už na nás z dálky volal, že je to zařízený, jenom, ať se bleskově pobalíme. Tak jsme rychle naskákali do bot, čapli jsme batohy, rozdělili jsme si banány, pití a svačinky, všechno jsme to hodili do dodávky, naskočili na místním Georgem a už jsme jeli. 🙂

Vyklopil nás na dalším malém parkovišťátku, dokud jsme se vydali směrem do hor. Byli jsme informovaní o neustále měnícím se počasí i o možnostech pečícího slunka.  Takže jsme měli těžký bágly, obličeje napaplaný krémem s vysokým faktorem, ale jelikož bylo pod mrakem a foukal studený vítr, tak víc než opalovák, jsme v tu chvíli ocenili šátky, čepice a teplejší bundu.  

Cesta začala celkem nenápadně. Po hliněné cestě, která místy přecházela ve fajn dřevěnou lávku, pod kterou protíkala voda, přes kamínkovou trasu, šutry, schody, rozdrobenou skálu a tak dále a tak dále. Ono se řekne, že 20 km není žádná dálka, ale do těch kopců jsme teda pěkně funěli. Asi ve třetině jsme museli zastavit, doplnit tekutiny a trochu se vydýchat. A já – jakožto nabalenec zimomřivý, taky odložit pár vrstev oblečení.  🙂

Tak jsme pokračovali dále, stále nahoru a nahoru, pak trošku rovinka a zase krpál jak blázen. Vzestupy, sestupy, řetězy, další schody a další kameny a skaliska… A opět převlíkací zastávka, kdy už mi bylo fakt hyper-vedro a softshelku jsem raději vyměnila za větrovku. 🙂 

Odměna za tohle plahočení ale přišla už v první části, kdy jsme pod sebou, za sebou, před sebou i kolem sebe měli úúúúžasný výhled. Pohoří, sopky, jezera, parní vývěry i sněhová zákoutí. Ano, přesně tak, v ČR byl podzim, na NZ mělo začít léto a my jsme se ocitli na sněhu. Samozřejmě jsem se hned jala vytvořit prvního sněhuláka. 😀 A hned na to přišla správná koulovačka.

Foukal studený vítr, občas vykouklo sluníčko… Kromě deště jsem měla pocit, že nás potkalo snad skoro všechno. I když mraky byly v dálce i tmavé barvy, tak jsem se trochu obávala toho, co mohlo přijít.

Jakmile jsme přešli jednu horu, rozprostřela se nám krásná scenérie. Černá skála, rudý kopec, stopy, kudy dřív tekla láva a několik tyrkysových očí v podobě jezer, kam jsme se chystali sejít. Voda byla nádherná, až jsme přemýšleli, jestli se v ní dá plavat? Ale při bližším zkoumání, když jsme sešli až dolů, přes několik smradlavých parních oblastí, jsme viděli, že kameny u vody mají extra divnou žlutozelenou barvu, takže bychom se v tom jezeře možná i rozpustili. 😀 

Na jednom vyhlídkovém místě jsme takto potkali manžele starších Korejců. Fotili jsme se, oni blejskli nás, my zase je. Paní se zdála být akční, ale pán tam byl snad jen v teplákách a jakýchsi mokasínách. Prostě vysokohorský oděv, jak vyšitej! Při svačinkové pauze jsme je komentovali a trochu se jim smáli.
To jsme ale netušili, jací jsou to kabrňáci. Vyrazili chvilku před náma, zrovna, když jsme si dávali vítězný lok naší domoviny, že jsme zdolali půlku trasy. My jsme sice ještě zvolili malou okliku okolo výše zmíněných jezer, ale ani tak to nemohla být velká zacházka. Pořád jsme si říkali, že je ještě určitě předejdeme.
Pán ve vycházkových botkách těžko bude uhánět tempem sportovce. Přestože jsme je měli ještě dlouho na očích, hodně se nám vzdalovali. Zřejmě jsme je podcenili. Měli pěkně našlápnuto, až se nám ztratili z dohledu. Ještě na ně přišla několikrát řeč, jestli je ještě potkáme, až se přehoupneme přes horizont. Ale pořád nikde nikdo. Cesta z kopce byla o dost příjemnější a rychlejší. A jestli oni nasadili to svoje korejský turbotempo, tak to hrozilo, že už je asi ani nedohoníme. Nesprintovali jsme, ani jsme nesoutěžili, spíš to byly takový vnitřní pohnutky a obdiv k tomu divnýmu národu, že i starší lidi jsou tak vitální. I když pravda, pokud by začalo pršet, těžko by v tom svým pidi batůžku našli byť jen pláštěnku, natož další oblečení na převlečení. 😀 No, měli zkrátka štěstí na počasí. A my vlastně taky, však kdo by se chtěl po horách procházet v lijáku. 😉

Ve druhé půlce byla kdesi v dálce dole chata. Tam jsme pana a paní Wongowi  (jak je Petr pojmenoval) ještě na chvilku zahlídli, ale už jsme věděli, že jakmile my se budeme ještě plazit k autu, oni už budou doma v papučích. 😀 Jakmile jsme se taky doštrachali k chatě, chtěli jsme ji trochu prozkoumat. K velké škodě byla už nefunkční. Ale ve své době mohla být hodně užitečná a útulná. Byla tam terasa, velká místnost s něčím, co dřív mohlo připomínat kamna nebo krb a další pokoj s postelema. I když to bylo rádoby zabezpečeno proti nežádoucímu osídlení, byly všude ve spacím pokoji poházené matrace, hadry, rozbité sklo a kusy dalších neidentifikovatelných věcí. Taková parádní chata v horách a takový to tam bylo hnusný. 🙁 To už chyběl jenom nějakej zavšivenej bezdomovec v okolí. Jaká škoda. I záchody naproti chatě, který jsme doposud na NZ zažili vždycky pěkný, tak tady byly takový horší. Ne teda nechutný, pořád to tam vypadalo líp, než v tom pokoji. Ale taky se o to nikdo moc nestaral. To bylo asi jediný nehezký místo, který jsem tam viděla. Ale aspoň na chvilku jsme se schovali do závětří, zdlábli svačinku a popohnali se do kroku, protože už se nám nad hlavama stahoval docela černej mrak. V dáli bylo vidět, že na některých místech už možná prší. Tak jsme to zvládli tak tak. 

Pár kapek na nás sice spadlo, ale to už jsme byli skoro dole, v takové malé džungli, podél potoka. Vylezli jsme z lesa na parkovišti. Teda na úplně jiným parkovišti, než bylo naše auto a taky na úplně jiným, než si myslel Víťa, že se vynoříme. 😀 Den už se pomaličku chýlil k večeru, ale ještě bylo pořád světla dost. Navíc už jsme byli od Magdy docela kousek a čelovky v batohu, tak jsme byli v klidu. 
Ještě Peťan stihl poobdivovat další místní úkaz a to extra hranatý auto ve tvaru kostky a s příznačným názvem CUBE. Tak to si prý jednou pořídíme. 😀 No, to teda chci vidět. 😀

Po prašné cestě a kousku silnice, jsme se dostali k naší káře. Přemýšleli jsme, kde a jestli vůbec budeme hledat další kempoviště. Hodili jsme si tedy dolarem. Královna – jede se dál a bude se hledat a Kiwi – vrátíme se na místo posledního noclehu. Jak už jsem prozradila v minulém článku, padl kiwík. A byli jsme i celkem rádi. Protože po minulé noci, kdy jsme asi hodinu strávili jenom ježděním a hledáním místa na rozdělání stanů, jsme si řekli, že už na tuhle výpravu nemáme energii. Proto jsme pak už jeli na jistotu k „Fóglovi“. 🙂

Byli jsme utahaní, nohy jsme měli opuchlý, všichni jsme byli po té túře zpocení a už jsme se i cítili nepohodlně. Jednak cítili nekomfortně, tak i cítili jako cítili. 😀 3 dny bez sprchy a celej den funění do kopce, fakt udělá svoje.  😀

Po cestě k Fóglovi jsme přejeli vysoký most s řekou. No a samozřejmě Víťu napadlo, že voda, která v kempu není (bylo tam jen suché WC), už je opravdu potřeba. Tak jsme Magdu opět pokřtili na offroadový vůz a sjeli jsme po strmé štěrkové cestě, která vedla k řece. 

Nejdřív jsem byla nadšená, že se vykoupu, protože jsem byla ulepená a na mých vlasech už se dal stáčet olej.  Ale sotva jsem sundala dlouhý nohavice, začaly mě kousat sand flyové. Byl to děs, nečekala jsem, že tam bude nějakej štípavej hmyz, proto mě to překvapilo a tím asi docela bolelo. To ten pot. Tak jsem myslela, že to zlepším tím, když vlezu do vody. Stála jsem tam sotva po kotníky, ale nedalo se to. Bylo to ledový. Naprosto ledový, do noh jako by mě bodalo tisíce jehel. A tak jsem zase vylezla ven a nechala se žrát těma lítajícíma potvorama. Znovu jsem to zkusila do vody. A zase ten stejnej pocit. Tak ven. A opět spousta kousanců, tak se to opakovalo ještě několikrát. Venku byla zima, do toho začalo ještě drobně pršet a já už byla ve svým polonahým úboru celkem zmrzlá. Kluci se s tím nemazali, naskákali do vody, ponořili se i s hlavou. Já si vzpomněla na svůj skok do ledovýho oceánu na prvním výletu (Den druhý). Taky jsem se tam prostě rozběhla a zahučela. Ale tady to nešlo. Nevím proč. Řeka mi přišla mnohem studenější a já jsem byla celá nějaká sevřená a nedokázala jsem se ani hnout. Teda když nepočítám ten obrovskej třas a drkotání zubů, jak mnou cloumala zima. Nakonec jsem se překonala, odložila ručník a znovu stoupla do vody. Ale i tak, jediný co jsem zvládla bylo, několikrát nahrábnout plný dlaně vody a chrstnout to na sebe. Při každým takovým máchnutí, jsem skučela, ale nakonec to bylo fajn, když jsem se celá zabalila do velkýho ručníku a cítila se aspoň trochu čistě.

Normálně se nepovažuju za Bůhví jakou slečinku, ale asi jsem byla už fakt utahaná, nebo si to jinak nedokážu vysvětlit, že jsem měla dojem, že u té vody zmrznu.

Když už jsem byla čistě oblečená a seděla v teple auta, chráněná před sand flies, měla jsem pocit takovýho srabíkovství. Jaká je škoda, že jsem tam přece jen taky celá nevlezla. 🙁 Byl by to další zážitek. Ne možná tak pozitivní, ale aspoň intenzivní. Umytá jsem byla, sice s mastnýma vlasama, ale co. Tak třeba příště…

To už obloha začala opravdu rychle tmavnout. A my jsme jeli na naše původní místo, rozdělat stany zase s čelovkama. 🙂