Vzhůru dolů
Pá – 17.11.2017
Přejezd na Jižní ostrov
Po větrné noci, kdy jsem si myslela, že nám snad odletí stan, jsme si ještě naplno užili služby příměstského kempu. Horká sprcha započala náš cestovní den. Pro mě to byl teda den D, protože jsem zrovna měla narozeniny. A ne jenom tak ledajaký… slavila jsem 30! 😮
Nějak jsem tomu v té cestovní euforii nepřikládala větší význam, nebýt rodiny, která na mě myslela i v novozélandském čase a v noci mi každý zvlášť posílali SMSky s přáním všeho nejlepšího. 🙂
Ani můj drahý nezůstal pozadu. Ještě před snídaní, když jsem zabořená v kufru auta a hledala nějaký čistý věci, tak mě vyrušil z mýho soustředěnýho hrabošení, aby mi taky potřásl pravicí. Věděla jsem, že nezapomene, ale myslela jsem si, že to spolu pořádně oslavíme až potom po návratu do ČR. A on se vytasil s takovým pěkným zalaminovaným poukazem, kterej sám vyrobil. 🙂 Byl to poukaz na let horkovzdušným balónem pro nás dva. Předal mi ho se slovy, že pravej voucher raději nechtěl vozit přes půl světa, tak vymyslel tuto alternativu. Bylo to úžasný! S obrázkem letícího domu, kterej má na sobě přivázaných asi tisíc balónků, z našeho oblíbenýho filmu Vzhůru do oblak. 
(Pozn. Odtud je taky hláška: „Dobrodružství nečeká“, podle které se jmenuje tento blog.) Dokonce tam měl i svoje typický pravopisný chyby a celý to bylo takový rozkošný. 🙂 Byla jsem nadšená! (A to nepíšu kvůli němu, protože snad on jedinej ten blog nečte. :-D)
Dělala jsem si srandu, že přece jen je na Zélandu o 12 hodin víc. Takže i když tam už jsem za starou třicítku, tak v ČR je ještě předchozí večer. Tím pádem, doma jsem ještě pořád mladá kočka. 😀
Jako další skvělý start jsme zvolili křupavé toustíčky z topinkovače, z místní sdílené kuchyně. Sice pekl jenom z jedné strany a celkově se tvářil, že od kempařů už asi hodně zažil, ale pro nás to byl luxus. Na teplej toust jsme namázli, co kdo chtěl. Tradiční složení máslo+marmoška nebo máslo+šunka a sýr, nebo jsme si tam namatlali mazlavej sýr s modrou plísní, kterej byl v této kombinaci teda obzvlášť delikatesní. 🙂 
Záměrně jsme snědli, co se do nás vešlo, protože cesta nás čekala dlouhá a daleká. Poslali jsme pár pozdravů domů na fungujícím signálu a ku podivu olalá i wifi a začali jsme se balit a chystat do přístavu.
„Dole“ jsme stihli akorát jedno rychlý kafčo a připravili se na nalodění. Po chvilce čekání ve frontě mezi desítkami aut, jsme projeli magickou přepážkou, kde Víťa zalaškoval s paní, která nám vydala velký cedule, povolující k transportu na trajektu. 3x člověk, 1x auto, a tohle jsme asi za 20 metrů odevzdali další paní. To už následoval řetězec mávačů, co nás navigovali a popoháněli ke konkrétnímu místu na zaparkování na palubě.
Celá tahle zdánlivě jednoduchá avantýra zabrala hodně času. A to jsme před sebou měli ještě další 3 hodiny plavby. Nechali jsme auto na pospas osudu a hromadně se přesunuli nahoru na palubu. Tam to bylo celkem pěkný. Venku parádní výhled, uvnitř pěkný sedačky, oddělená místnost s telkama, kde pouštěli film. V „kině“ jsme teda chvilku byli, ale děj nás moc nebral. Víc jsme podřimovali, než koukali. Spíš nás zaujal dětský koutek, kde promítali nějakej animáč, ale zrovna, když jsme se tam přesunuli, že se budem koukat na toto, tak nebylo žádný dítě v dohledu, aby to pustili. 😀 Vydali jsme se teda k lodnímu baru, kde jsme si dali teplý nápoje. Víťa s Peťanem kafe a já horkou čokoládu. 🙂 Sedli jsme si opodál k pidi stolečku a usrkávali svoje pitíčka. Já jsem se znovu musela zadívat na ten svůj dárek. Všiml si toho i Víťa, tak jsem se mu hnedka pochlubila, na co se můžu těšit po návratu. 🙂
V tom mu to došlo, že to asi znamená, že mám dneska narozeniny. 😀 Takže jsem měla už druhýho reálnýho gratulanta na druhé polokouli. No, komu se tohle poštěstí? 🙂
Dobře, nesmím teda zapomenout na absolutní prvenství paní pokladní v Countdownu, která si toho všimla, při kontrole dokladů, jak jsme v půlce týdne kupovali víno. 😉
Bylo to v den, kdy jsme se chystali na překvápko do jeskyně (viz Den čtvrtý) a paní počítala, kolik dní mi ještě zbývá. 😀
Je to sranda, s těma dokladama. Bůh ví, proč, chcou vidět doklady od všech členů výpravy, jakmile je na páse v obchoďáku jakýkoli alkohol. Pivo, víno, kdo to platí, na tom nesejde. Prostě všichni pasy sem! 😀 Já, jakožto nejmladší člen skupiny, jsem vždy sloužila jako odrazový můstek pro kontrolu věkové hranice. 😉
Trajekt startoval kolem půl druhé, takže po příjezdu na druhý ostrov, už bylo naším cílem hlavně obchod na doplnění zásob, a pak najít stanoviště, kde přečkáme noc. Na druhé straně moře, jsem očekávala, že bude taky nějaký větší přístavní město. Což teda asi ve skutečnosti Picton asi je. Ale my jsme se vydali takovýma uličkama, že mi to připadalo spíš jako taková větší vesnice.
Obchod jsme pořádnej ani nenašli. Byl to takovej pidi market u cesty, divnej stejně, jako lidi uvnitř. Nakoupili jsme teda tousty, něco na způsob balených lívanců u modro-vlasé paní, kterou by díky její velikosti nepřehlídli, ani kdyby neměla ty vlasy žádný. 😀 A po silničkách alá polňačka, jsme se vydali do vygooglenýho kempu.
Nesměla chybět kochací zastávka, pár romantických i adrenalinových zákoutí na fotku a nakonec jsme dorazili do rezervace DOC. 
První kemp, kde se platilo sámoškou. Stylem –v ptačí budce vzít pytlíček s papírkem, papírek vyplnit, kontrolní útržek strčit za okno do auta a pytlík společně s penězma (částka byla přesně popsaná v instrukcích na tabuli) uzavřít a toto všechno pak hodit do příslušné schránko-kasičky. Vymyšlený to měli skvěle. U nás by to ale rozhodně nefungovalo. 🙂 Už jsem to živě viděla. Papírky rozkradený, nikdo by nic neplatil a kasičku by ještě zdemolovali, ve snaze získat z ní nějaký drobný. 🙁
Každopádně od té doby, se pro nás tady ten self check in, stal běžnou rutinou a já jsem se stala hlavním vyplňovačem. 🙂
Taky jsem přemýšlela, jestli se najde někdo, kdo by se na to vykašlal a nic nevyplnil, ani nepřispěl… Pro tyto případy byla před cedulí závora se zámkem, otevírací doba kempu byla taky stanovena, takže jsme měli štěstí, že jsme přijeli tak akorát včas, než by místní ranger z DOCu závoru zamknul.
Kempoviště mělo tentokrát i vodu. Sice studenou, ale na lehký umytí, čištění zubů nebo převaření na čaj, to bylo víc než fajn. 🙂 A co si budem povídat, splachovací záchod uprostřed lesa, v ďolíku mezi kopcema, to je taky celkem dobrý. 😀
Až na tady tyto vymoženosti se zdálo, že je to fakt autentická divočina. Okolo nikdo nebyl, už se začalo stmívat, proběhla nám tam přes palouček liška, pak do lesa spěchal ježek… Štěstí, že jsme tentokrát stihli postavit stany za světla. Snad poprvé za dlouhou dobu. 😀
Jak už kompletně padla tma, chystali jsme se vydat na malý noční výlet. Takže čelovky ani tentokrát neměly volno. 😀 Kousek od kempu byla jeskynní stěna, kde byli krásně vidět Glow worms. 
Svítící červíci, který jsme mohli vidět na expedici v jeskyni na Severním ostrově (zase viz Den čtvrtý). 😉 Opravdu to bylo jen pár zatáček lesem a čekala nás úplná romantika. Malinkatý světýlka, ticho, jen potůček bublal… a komáři štípali… 😀 Teda respektive Sand Flies, který jsme potkali vždycky u nějaké sladké vody. Takže jsme to chvilku přetrpěli, po návratu je pomlátili ve stanu a za světel čelovek, jsme usedli k tradiční toastové večeři a debatovali o super době strávené na Severním ostrově a o plánech na tom Jižním.
Sice jsme v tento den minuli kavárnu (jakoukoli), o které jsem snila, že bych si tam na svůj den D dala malej kejk se svíčkou, kterou symbolicky sfouknu a budu si něco přát. 🙂 Tak to se bohužel nekonalo. Dokonce jsem si za ten den nedala ani žádný pořádný kafe! 🙁 A ani jsem se s tím nikomu nesvěřila (až teď), protože den před tím jsem měla steak jak ruka, tak jsem ani fňukat nemohla, že bych si nic nedopřála. 😀 Ale taková symbolika na ten den… to bývá asi jen v amerických filmech. 😉 No, aspoň jsem si nalila pořádnej pohárek dobrýho červenýho vína. Což byl skládací silikonovej kalíšek, takže se s ním fakt muselo manipulovat opatrně, když se ta žoužel pořád hejbala. Ale na přípitek mi to stačilo. Takže jsem si mezi šunkou a sýrem sobecky zahlásila: „Happy birthday to me!“ A udělala jsem tím tečku za svýma narozeninama na NZ. 🙂
POZN.
Na NZ jsme si kupovali jen víno jen červený, většinou Pinot Noir. Obecně je tam prý docela těžký najít dobrý víno za rozumnou cenu. Všechno je buď hnusný, nebo drahý. Takže my jsme zvolili asi takovej zlatej střed. No, i když… při troše bádání jsem zjistila, že se dá novozélandský Pinot Noir sehnat i u nás v ČR. Sice jinej výrobce, než jsme mívali my, ale už tak mě to mile překvapilo. Cena cca 600,- Kč. Takže tady to zas tak levný není. 😀 Ale kdybych si někdy chtěla udělat nostalgickou radost, tak tohle bude jasná volba. 🙂
Sice obecně spíš pijeme bílý, ale pro chladný noci, horký dny a hlavně na cestování v autě, kdy není možnost cokoli chladit, byla lepší ta červená varianta.
V údolí jsme poprvé viděli cedule, jak se chovat v případě zemětřesení. Toto u nás opravdu člověk nezažije. Né, že bych to tam teda toužila vyzkoušet, ale připadalo mi to zajímavý. Pokud zemětřesení přetrvává, nebo je hodně silné, tak aby se lidi co nejrychleji snažili dostat na kopec, do hor nebo kamkoli, kde je to vyšší, aby je nezaplavila voda.