NZ – Den pátý

Vzhůru dolů pokračuje
Út – 14.11.2017

Ráno se nám podařilo vyhrabat celkem brzo (na naše poměry). Vstali jsme něco po sedmé a udělali jsme si bohatou snídani v podobě croisantů s místní marmeládou a tousty se šunkou a sýrem. K tomu horký ovocný čaj. Ideální kombinace, že? Nám to taky přišlo úžasný. Ten jeden den. Po týdnu už se to stalo zase další tradicí a po čtrnácti dnech už jsme vymýšleli různý varianty na marmeládu. 😀 

Vtipný na tomhle našem snídaňovým rituálu bylo snad jedině to, že doma máme asi tisíc marmelád různých příchutí, ale nikdo je nejí. Používáme je maximálně tak na cukroví a na buchty. Croissanty běžně taky moc nekupujeme, ale tady nám to připadalo boží. 🙂 Když jsem na tenhle paradox upozornila Petra, tak se jen zasmál a prohlásil: „No, však jak se vrátíme, tak tu marmeládu zase jest nebudu.“ 😀 A tím mi totálně vzal vítr z plachet. 😀

Posilněni jsme sbalili stany a naložili je i sebe do auta. Popojeli jsme zase kousek níž, opět kochací trasou. Zastávku na flat white jsme samozřejmě nemohli vynechat. Zapluli jsme do malé kavárny, před kterou stál Harley Davidson, tak nás to hned zaualo. 🙂 Někoho v dobrým, jinej (Víťa) by ten krám raději hodil ze skály. 😀 Ale široko daleko nebylo nic jinýho a kafe jsme opravdu už potřebovali. Doplnili jsme ho borůvkovým muffinem a k podivu všech za pultem, jsme k němu odmítli máslíčko. Muffin měl asi sto borůvek ve velikosti lískových ořechů, tak na co k tomu ještě máslo? Přišlo nám to prostě divný. Ale klub seniorek, kterej seděl opodál, to máslo spokojeně patlal na muffin. Představa byla zvláštní, ale vidět to v přímým přenosu, to už byla ultra divnost. 😀

Přesto jsme se rozhodli chvilku spočnout a vyřídit administrativní záležitosti. My jsme psali maily domů a Víťa se snažil zprovoznit internet na mé NZ SIM kartě. V Aucklandu se to nepodařilo, protože měli server dočasně mimo provoz, takže jsme to řešili takto za pochodu. Víťa se odvážně rozhodl, zavolat na infolinku a domlouval to tam s nějakým indickým klukem. Prý bylo v pozadí slyšet křik indické rodiny na celou chatrč. 😀 Hned jsme si totiž vybavili film Milionář z chatrče, jak vypadalo jejich call centrum. Tak tady to bylo asi podobný. Celej dlouhej rozhovor Víťa doplňoval střídavě anglickým OK, thank you a českým děkuji. 😀 Ani se nebylo čemu divit, my na něj chrlili česky, on chudák na kluka anglicky a kdo ví, jak ten mluvil nazpět. 😀 Každopádně to dopadlo tak, že to pořád nešlo spustit, tak že to musí pořešit později. U nás by se na každýho mohli vykváknout, ale Kenneth z Vodafonu – jak se představil do SMS, když jsme jeho hovor kvůli signálu nepřijali, tak poslal textovku s veškerým vysvětlením, doporučením a výzvou, ať voláme kdykoli, že nám určitě pomůže. 🙂


Rotorua – Te Puia

Pokračovali jsme v jízdě, až jsme se dostali do městečka Rotorua. Toto je taky jedno z míst na seznamu „Must see“ na NZ, protože je tady už podstatně víc poznat civilizace a turistický ruch. Leží asi 245 km od Aucklandu a centrum se nepozná podle hluku, ale podle puchu. 😀 Když jsem toto rčení slyšela v dokumentu o Severním ostrově, na který jsem se před odjezdem koukala, tak se mi to nechtělo moc věřit. Ale opravdu to tak nějak bylo. Rotorua je totiž městem termálních sirných pramenů, a unikající sirovodík tam je v ovzduší trochu cítit. Ale nemyslím, že by to byla kdo ví jaká síla. My jsme to skoro nepoznali. Možná jsme si na smrádek rychle zvykli, anebo to přehlušila naše vlastní zatuchlost z neoprenů z předchozího dne. 😀 (viz NZ – Den čtvrtý)

Byli jsme zvědaví na stříkající gejzíry, bublající bahýnka a jedovatě zeleno-modrý jezírka. Takže navštívit geotermální park Te Puia, byl náš plán na celý den. Už u vchodu nás obdarovali místní kytkou – listem, smotaným do takového kulatého tvaru. Respektive slečna, co kontrolovala vstupenky, tak to věnovala Víťovi. Ale co s tím, že? Takže ten to pak (zajisté ze samé přátelské lásky) předal mně. No a já nadšená, jsem s tím celej den chodila jak s nějakým žezlem. 😀 Na každé fotce jsem teda s touhle anténkou, jak trhlá paní průvodkyně.  🙂 

Vyzbrojeni kytkou a mapkou, jsme se plni očekávání vydali napříč parkem. A veselý bylo, že sotva jsme začali, tak jsme zaslechli nám dobře známou češtinu. 🙂 U prvního domečku, kterej jsme v první chvíli tipovali na holubník, jsme potkali pána s paní. Ti zrovna vycházeli a taky zaslechli, jak se bavíme. Prohodili jsme s nimi pár slov. Jejich dovolená byla už skoro na konci, ale my ještě téměř na začátku, tak nám to trochu záviděli. Víťa se smál, že teda nečekal, že hned u první atrakce potkáme zase nějaký Čechy. 😀 Popřáli nám fajn den, a my už jsme zase pokračovali v maratonu kochání a focení. 

Zastavili jsme se u každé lodě, sochy, totemu, kouřící skály, divně žlutýho kamenu, i kaluží plných páry. Všechno jsme do detailu prozkoumali a žasli nad stříkajícím gejzírem Pohutu, který byl asi největší atrakcí. Chvilku jsme tam byli skoro sami, občas jsme se přimotali mezi skupinku fotek chtivých korejců, a to pak bylo peklo. Nebylo k hnutí, museli jsme se proplítat mezi davem lidí, vyhýbat se foťákům s megastickým objektivem a skrývat překvapení, kdy i osmdesátiletá babča si s mobilem na tyčce fotila svoje selfie. 😀

Po pár hodinách už jsme byli červení jak rajčátka. Bylo totiž krásně, teda spíš pralo slunko jak zjednaný a my jsme byli sice namazaní, ale zjevně to bylo málo. Když jsme začali pociťovat, že nás pálí nos a uši, byli jsme už ke konci prohlídky. Schovali jsme se na chvilku do Kiwi house, kde byla uměle udělaná tma, aby oba noční tvoři – ptáci Kiwi, kteří tu žili, vylezli ven, na odiv návštěvníkům. Bohužel, ani noc je nenamotivovala k procházce do výběhu. Takže jsme se na ně mohli dívat aspoň na webkameře v jejich doupátku.

Konečná cesta nás vyplivla v místím bistru (jaká to dobrá taktika!). Sice jsme původně přemýšleli, že bychom si koupili jídlo u nějakýho domorodce u silnice. Ale byli jsme unavení, sesmahlí a hladoví, takže jsme se nakonec nechali zlákat vůní geo-kuchyně. Objednali jsme si Novozélandský pivo, a Maorskou specialitu s názvem Hangi. Bylo to kuře, zelenina, obyč brambory a sladká brambora – kumara. Vše připravované v páře vyvěrající ze středu Země.

K tomu jsme dostali kousek křupavé bagetky a máslíčko. Byla to delikatesa. Obří talíř skoro přetíkal, ale bylo to tak dobrý, že jsem to zvládla celý sníst! 🙂 K tomu jsme otestovali tři druhy vychlazeného pivka. Co víc si přát?! 😉

Ukázku maorských bojovníků, jejich tanců a zpěvů, jsme sice v parku vynechali, ale v geo-bistru jich bych celý stůl. A rovnou těch originál současných. 🙂 Byli to chlapi jak hora, kolem kulatého stolu vypadali jak parta golemů. Jak na sebe byli nasáčkovaní, tak židle i stoleček uprostřed měli zjev nábytku pro panenky. Snědí a potetovaní shrekové, působili suverénním dojmem. Ale do boje bych je použila maximálně tak jako štít. 😀 V parku asi měli na ukázku jiný nabušence. 😉

S břichem plným jídla a hlavou plnou dojmů, jsme se vrátili zpátky na parkoviště. V době naší návštěvy geoparku, jsme nechali v Magdě rozvěšený všechny svoje smradlavý svršky, mokrý plavky a zatuchlý ručníky. Dobrá zpráva byla, že v tom vedru se to všechno krásně vysušilo. 🙂 Horší bylo to, že v autě zůstal i super-skvělý Víťův gel po opalování. Takže jeho chladivý efekt vzal tou rozpálenou teplotou za své. Ale měli jsme aspoň trochu lepší pocit, když jsme s ním napaplali ty spálený ksichtíky. 😉 


Jezero Taupo

Posunuli jsme se zase o kousek dál. Udělali jsme malou zastávku u jezera Taupo. Obří klidná hladina jako zrcadlo. Kochali jsme se výhledem a prošli se městečkem. Vzhledem k vydatnému obědu nepřišel už moc hlad, takže jsme se ani nesháněli po večeři. Ale kafíčko a zákusek, to jsme si nemohli nechat ujít. 🙂 Padla nám do oka jedna restaurace-kavárna, kde měli mít Belgické vafle se zmrzlinou a šlehačkou. Tomu jsme nemohli odolat. Peťan si dal jen kafe, ale já s Víťou, jsme byli za mlsáče. 😉 No dobře, já jsem se trochu rozdělila. 😀

Po dobré kávičce jsme zase skočili do auta. To už se začalo smrákat. Při jízdě jsme potkali i menší bouřku. Nebe s červánky vypadalo jako předzvěst samotných pekel a já doufala, že tomu ujedeme. Už tak stačilo, že budeme stany stavět zase potmě. 

S blížícím se místem, kde bychom měli zakotvit, Víťa zapnul kouzelnou mašinku (mobil), abychom se nechali lépe navést na DOC rezervaci. Měla to být rozsáhlá oblast, kde bylo psaných asi 5 jakýchsi „zálivů“, vhodných pro stanování. V hlavě jsem si představovala měkoučký palouček, pěkně upravené cestičky a ucházející umývárku, jak to bylo v DOCu minulou noc. Pravda, moje představa byla docela dost růžová, ale to, co přišlo, tak to nečekal asi nikdo. Vjeli jsme do lesa. Možná i štěstí, že už byla tma. Rostla totiž pravděpodobnost, že jsme jediní zbloudilí blázni, hledající místo pro nocleh a auto z protisměru snad nepotkáme. Na té úzké lesní cestě bychom se docela těžko vyhýbali.

Zajeli jsme do zálivu č. 1. Za  chvilku jsme vyjeli z lesa na travnaté prostranství – lépe řečeno na pole. Lidi tu sice byli, samý karavan, dodávka, ale horko těžko jsme hledali někoho se stanem. Na tomhle povrchu by to taky postavil jedině šílenec. Všude samej drn, díra, kopec, šutr… Zastavili jsme a Víťa to šel pro jistotu ještě obhlídnout. Přišel ale s nepořízenou. Tak jsme se rozhodli zkusit další záliv. Ten vypadal snad ještě hůř, než ten první. Třetí záliv byl asi nejprťavější, obsazen pár stany, ale jinak kde nic, tu nic, žádné další místo pro nás. 🙁 Když jsme míjeli odbočku na stanoviště pouze pro „self contained“ vozy, tedy jen pro kempáče s vlastním WC a vodou, už jsme skoro propadali panice. Na NZ se totiž nesmí stanovat nikde, kde není alespoň WC, protože by se znečistil jejich ráj. A jsou za to vysoké pokuty. Jedině, že bychom měli na autě tu certifikační „SC“ nálepku. Ale i tak bychom těžko vysvětlovali, že Magda zvládne být zároveň obývákem i koupelkou. 😀 Takže naše místečko jsme našli až po několika dalších pokusech, vracením se zpět skoro na začátek, porovnáváním, co bylo lepší, a co horší a na popáté jsme konečně zastavili, smířením téměř s čímkoli. Za úplně tmy, jsme vytáhli čelovky a postavili stany. Uf. 🙂

Bydleli jsme hned na kraji lesa (džungle), takže i když jsem chtěla vidět nějakýho kiwíka, potkat ho v noci, až půjdu na záchod nebo si čistit zuby, o to jsem teda nestála. 😀 Něco tam kolem nás sice občas proběhlo, ale na štěstí ne tak, aby to bylo příliš děsivý. Horší byla ta zima, co se od lesa táhla. Takže myslím, že tady už nastalo protočení spacáků. Peťan si nechtěl brát velkej prošívanej z ČR, takže si vzal moji letní hadřičku. Víťa si nechal z ČR přivézt nějakou extra funkční housenku a bylo mu v ní prý vedro, takže si s Petrem vyměnili svoje kukly, uvařili jsme si čaj, dali pár doušků slivovičky a mezi desátou a jedenáctou se šlo na kutě.


 Poznámky na závěr:

Ta skládaná kytka s námi, od té doby za oknem auta, projela celý Zéland. A teď ji máme doma v ČR ve váze v obýváku. 🙂

Nouzový místo pro stanování, se nakonec ukázalo jako celkem fajn. Na druhý den jsme měli naplánovaný dlouhý výlet, až do večera. Proto jsme si hodili dolarem, pokud padne Kiwi – zůstáváme ještě jednu noc, jestli se na nás otočí královna, tak balíme a jedeme hledat místečko dál. Na dolaru se nakonec objevil ten divnej pták, takže jsme tomuhle místu pak začali říkat U fógla. 🙂