Den mínus jedna (ještě v ČR)

Dokonalé balení

Všechno už začlo o víkendu, respektive v neděli 5.11.2017, kdy jsem si začala chystat všechny věci. Dala jsem si všechno na hromádku do pokoje, a pak jsem kolem toho 3 dny chodila a přemýšlela, jestli mám vše. Sem tam jsem něco oddělala pryč, něco samozřejmě přidala. 🙂
Peťan byl v pohodě, měl pondělí a úterý už dovolenou, tak si to mohl v klidu nachystat, zatím co já jsem se ještě třepala v práci.

Obávala jsem se zádrhelu, který měl nastat v pondělí, kdy si byl Petr ještě vyřídit mezinárodní řidičák a měl se v Brně sejít s Mirou (Víťovým bráchou), aby nám předal pár věcí pro Víťu. Na to, že si v neděli teprve Víťa rozmyslel, co chce vše sbalit a koupit… novou karimatku, spacák, starý stan, nějaké drobnosti a kosmetiku…. to ku podivu všechno klaplo. 😮 I když jsem tomu nevěřila, že to zvládne všechno sehnat za jeden den, včetně předávky. No, Víťa měl pravdu – Mira má skutečně bobříka z nakupování! 🙂

Přišel večer před naším dnem D a začal ten kolotoč. Viděli jsme ty hromady věcí a nějak nám nedošlo, že to všechno budeme muset nacpat do příslušných škatulí zvaných kufry. A to jsme ještě museli připočítat dva stany a tři spacáky, které na té kopě ještě chyběly.

Při samotném balení nás trápila myšlenka, že se může některý ze čtyř kufrů někde po cestě ztratit nebo zatoulat. Nó, tak dobře, já jsem se bála, že se to může stát. 🙂 No ale nemůžete se mi divit. Když mám kolem sebe taneční kolegyně, které jely za orientálním poznáním nebo za dobrodružstvím do Egypta nebo Indie a oběma se něco stalo? Jedné se kufr o týden zpozdil, druhé za celý měsíc dovolené ani nedorazil. Tak co si o tom pak myslet, když vás čeká cesta přes půl světa, se spacáky, stany a dalším sportovním vybavením, o které nechcete přijít. Proto jsem vymyslela důmyslný plán.

Měli jsme půjčené dva menší kufry, vhodné spíš na oblečení, pak jeden  náš střední kufr trochu v rozkladu, ale na jednu cestu ještě pořád dobrý a jeden velkej novej parádník. 🙂 Tam že dáme karimatky a některé komponenty ke stanům. Dál jsme se shodli na taktice, že rozdělíme naše věci na čtyři různé hromádky a oba budeme mít v každém zavazadle něco. Jedno tričko tam, druhé v dalším kufru, … Pro případ, že by se něco opravdu vydalo na výlet jinam. 🙂  Ideální plán. Až do doby, než si to někdo zase udělal po svým. 🙁

To bylo teda překvápko, když Peťan narval všechny svoje věci do jednoho menšího kufru, společně s pár komponenty od stanu a lehal na tu neforemnou věc, aby šla zapnout. Chvilku jsem na něj nevěřícně zírala. Nevěděla jsem, co mě udivuje víc. Jestli to, jak se válí po zemi a snaží se zapnout zip, nebo to, že všechno bez rozmyslu a dělení, nacpal do jednoho malého čehosi a ještě z toho má takovou radost? No, samozřejmě jsem ho sprdla, co jako dělá. Protože bylo jasné, že se do tohoto kufru už žádná z mých věcí už nevejde. Natož nějaká přidělená hromádka. Na co jsme se teda domlouvali? A co můj dokonale promyšlený skládací plán A co když se zrovna tento kufr ztratí? Co si Petr jako vezme na sebe? Nebo co když zůstane tento jako jedinej? 😮

Je vám asi jasné, že jsme se dohádali a asi stokrát argumentovali, jak by bylo nejlepší to udělat. No, nakonec jsme pár věcí přece jen vytáhli a dali je do jiného zavazadla, výměnou za pár mých menších hadříků. Za „odměnu“ byl zbytek věcí na mě. Ale zahrála jsem si tetris – všechno srolovala, zaskládala dle návodů, rad a cestovatelských tipů, nastudovaných z youtube a na žádný z kufrů už nikdo nemusel skákat. 🙂

Už ani nevím, do kdy jsme balili, kolikrát se pohádali a zas usmířili. Ale trvalo to hooodně dlouho, spát jsme šli někdy po půlnoci. A to jsme začali hned po práci. Sice se nám to trochu protáhlo, ale konečně bylo hotovo a my byli připraveni na cestu. 🙂